Valibuk

• Část 1
• Část 2
• Část 3
• Část 4

Část 1

Bylo to za blahoslaveného krále Kakoně, když v jedné vesnici chudá žena, které bylo devadesát šest let, porodila dítě tak silné a velké, že podobné nikdo neviděl. Sousedé se na ně chodili dívat, ba i do okolních vesnic se ta zvěst roznesla a lidé zdaleka se přicházeli podívat na to divotvorné dítě. Nikdo si nepamatoval, že by některá takové dítě někdy porodila.

„Nu, matko, víš co?" řekl rozradovaný otec, „ty toho chlapce musíš devět roků kojit, protože z něho možná něco pořádného vyroste."
„Inu, když to chceš, ať je po tvém," odpověděla žena a při tom zůstalo. Matka chlapce kojila a chlapec se den ode dne měnil tak, že rodiče samým divením nevěděli co počít. Po třech letech ho matka dovedla do lesa k jednomu smrku, jestli by ho dokázal vytrhnout. Nešlo to. Odvedla ho domů a znovu tři roky kojila. V šestém roce ho zase zavedla do lesa. To už menší smrčky vytrhoval jako konopí, ale duby a buky ještě nezvládl.
„Ej, mamko, mamko," pravil matce, „dobře jste mě odkojila, ale ještě se bojím, že by mi to trhání buků uškodilo. Nechtěla byste mě ještě jednou tři zimy kojit?"
„Když to chceš, však já to ještě vydržím," slíbila matka. Po devíti letech šel chlapec do lesa a největší buky vytrhoval i s kořeny a obracel je korunou dolů. Pojmenovali ho Valibuk.

Když bylo Valibukovi sedmnáct let, nemohl už doma vydržet. Rodiče pro něj neměli ani dost práce, ani potravy.

Jednoho dne jim tedy řekl: „Poslyšte, milí rodiče! Dobře víte, že kdo za pecí jen sedá, nic nepozná a nedokáže. Moc by mi to nesloužilo ke cti, kdybych nezkusil poznat svět. Prosím vás, pusťte mě na rok nebo dva, rád bych poznal, jak lidé ve světě žijí. Nebojte se, že na vás zapomenu, chci se o vás poctivě postarat." Rodiče s tím tedy souhlasili, nechtěli mu v ničem překážet.
„Nu, jen jdi sbohem," řekl otec, „my tě rádi pouštíme, jen synku buď všude opatrný a nikdy lidem neubližuj."

Valibuk se rozloučil se svými rodiči, odešel a ještě v tu noc dorazil do jedné krčmy. Seděli tam za stolem dva pocestní. Valibuk si k nim přisedl.
„Dobří lidé, odkud jste?" zeptal se jich Valibuk.
„Ledasodkud," odpověděli pocestní.
„A jaké máte řemeslo?"...
„Já jsem Drtikámen," odpověděl jeden z nich, „když mlýnský kámen chytím do ruky, stisknu ho tak, že z něho teče mléko." „A já," povídá druhý pocestný, „já jsem Lamželezo. Jakkoli silné železo popadnu, všechno zmáčknu do jednoho kusu." „A co ty, jaké umíš ty řemeslo?" „Já jsem Valibuk, ten nejvzrostlejší les vytrhám jako nejtenčí konopí," řekl Valibuk, obrátil se k pocestným a dodal: „A když je to tak, kamarádi, budeme dobří přátelé. Chci s vámi jít do světa." „No věru, dobře nám bude," odpověděl Drtikámen i Lamželezo, „i my chceme jít do světa a neopustíme tě."

Podali si ruce a vespolek si slíbili věrnost.

Ráno se všichni tři vydali na cestu. Nešli dlouho, když v bahnitém, velmi strmém úvoze potkali vozy. Hospodáři okolo svých vozů jen naříkali, nemohli s nimi pohnout z místa.
„Co se vám stalo?" ptal se jich Valibuk.
„Hrom aby do toho!" pravil jeden, „vezeme železo a tady jsme uvázli v hlíně. Všech osmatřicet koní jsme zapřáhli k jednomu vozu, a pohnout z místa s ním stejně nemůžeme. Kdo kdy něco takového slyšel!"
„No, no," řekl jim Valibuk, „jen se netrapte. My vás vysvobodíme, když nám dáte tolik železa, kolik jeden z nás unese." Hospodáři rádi souhlasili.
„Naberte si všichni tři, kolik unesete, jen nám z té hlíny pomozte, nebo tu snad budeme muset přenocovat," pravili.
„No, tak vypřáhněte koně," rozkázal jim Valibuk. Poslechli. Tu začal Valibuk k velkému podivení všech brát těžké vozy do náručí a jeden po druhém je vynášel na sucho.
„I propána, co to je!" vykřikli hospodáři a s otevřenými ústy hleděli na Valibuka. Ani svým očím nevěřili, když viděli, že Valibuk vynesl všechny vozy i s nákladem.
„Vykonali jsme práci, teď nám zaplaťte," řekl Valibuk, „co jste nám slíbili, to dejte!" A hned začal po řadě z jednoho vozu po druhém železo sbírat, až je dočista sebral. Sedláci začali lamentovat. „No, mně je to všechno ještě málo," řekl jim Valibuk, „ale spokojím se s tím. Vy se teď rači starejte o to, co dáte těmhle dvěma, jak jste řekli." Hospodářům při těch slovech vyvstal studený pot na čele. Drtikámen natáhl ruce, chtěl vozy, koně i lidi pobrat, ale Valibuk mu v tom zabránil: „Dej pokoj, zůstaneme jen u toho železa!" Hospodáři byli rádi, že jim chtějí nechat alespoň koně a vozy, na nic nečekali, zapřáhli a rychle odjeli pryč.
„Chlapci," prohlásil Lamželezo po jejich odjezdu, „víte co? Já z toho železa uhnětu tři cepy a půjdeme mlátit."
„Opravdu, to by snad bylo dobré," přisvědčil Valibuk. Sedl si vedle Drtikámena na kládu a přihlížel Lamželezově práci. Ten začal železo lámat a mísit, až bylo měkké jako těsto. Potom z něho uválel cepy a hotové svázal je, a netrvalo dlouho a cepy byly hotovy. Ty tři cepy vážily dvě stě sedmadevadesát centů.

Potom se všichni tři sebrali a šli k jednomu statkáři. Ten měl veliké stohy pšenice a nemohl nikde najít mlátce. Ohlásili se mu tedy, a že jestli by jim ty stohy nenechal vymlátit.
„Kdyby vás bylo aspoň sto, tak bych vás nechal ty stohy načít, ale třem své stohy pocuchat nedám," řekl jim pán.
„Oh, pane, jak můžete takhle mluvit. Když vám je nevymlátíme do zítřejšího večera, dělejte si s námi, co chcete. Třeba by nám šlo o krk, my to zkusíme, jen nám dejte práci!" ozval se Valibuk.
„No, a za jaký díl chcete mlátit?" zeptal se pán.
„Kdo ví, jak vy platíte," řekl mu Lamželezo, „my jsme ještě nikdy za díl nemlátili, ale když nám za námahu dáte tolik, co si sami odneseme, budeme s tím svolní. A můžeme to ujednat třeba písemně."

Pán jim milerád úpis dal. Myslel si, že mu neodnesou ani patnáct měřic. Milí chasníci tedy, sotva se rozbřesklo, vzali cepy a začali mlátit. Nebrali to po jednom snopu, ale mlátili do celého stohu takovou silou, že za krátký čas rozdrtili celý stoh na prach. Tak šli od stohu ke stohu. Kouřilo se okolo nich jako z milíře.
„Chlapci," pravil Valibuk, když byli hotovi s mlácením, „lopaty nemáme, tak ty plevy vyfoukáme!" Chlapci foukali, až plevy a sláma široko daleko odlétaly. Čisté zrno pak zůstávalo na zemi.

Když se statkář na to nadělení přišel podívat, hněval se, že mu slámu rozfoukali, ale Drtikámen mu řekl: „Co byste litoval, nemusíte ji aspoň vozit na pole. Ze slámy nemáte nic, ale z pšenice nám nachystejte díly." „Ty jsou dávno přichystané, ale vy nemáte na své díly pytle." „Ej, vždyť nám snad půjčíte? My vám je poctivě vrátíme," ozvali se chlapci. „Já vám na dluh nic nedám," řekl statkář. „Já nic nepůjčuji." „A můžeme si tedy to zrno snést do vaší sýpky?" „No, jen si ho sneste," pravil jim statkář.

Chlapci šli a všecku tu vymlácenou pšenici sesypali do jedné velké sýpky. Potom pevně zavřeli okna i dveře, a když měli všecko přichystáno, Drtikámen objal sýpku a naložil si ji na ramena. Statkáři jen řekli: „Mějte se dobře!" a byli titam.

Část 2

Statkář se tomu náramně divil, ještě více ho to ale mrzelo. „Hej," zvolal po chvíli, „vypusťte za nimi býka, ať je roztrhá!" Kravař vypustil býka a ten se pustil přímo za nimi.
„Ohlídněte se tam, co to za námi tak dupá?" pravil Drtikámen chlapcům. „Podívejme se," odpověděl Lamželezo, když se ohlídnul, „pustili za námi velkého býka." „No to nic, jen jděte!" pobídl je Valibuk, chytil cep, a když k němu býk doběhl, udeřil ho po hlavě tak, že hned zaryl nosem do země. Potom ho vzal za zadní nohy, přehodil si ho přes ramena a šli dál.
,,Ej," zvolal po chvíli Lamželezo,,,kamarádi, nechme to raději všecko tady. Podívejte, teď za námi zase pustili dvě divoká prasata." Ale Valibuk opět chlapce pobídl, aby šli napřed. Sám si na prasata počkal, zabil je cepem, zabitá prasata si přehodil přes ramena a teprve pak šli dál.

Po chvíli zase řekl Lamželezo:,,Oh, teď už pro nás jedou s vozem se čtyřmi koňmi!" Sotva to dopověděl, už jim byl vůz v patách. Náhle se ale Drtikámen obrátil a rychle hodil sýpku na vůz, divže se to všecko nezlámalo. Valibuk rozprášil lidi cepem a Lamželezo chytil opratě. Býka a prasata naložili také na vůz a vyrazili dále k domovu. Doma si to všechno rozdělili na tři části. Valibuk dal svůj díl rodičům.

Po této práci šli hledat jinou a znovu se vydali do jednoho velkého města. Podle obyčeje se zeptali jednoho měšťana, co že je ve městě nového.
„Ach, kéž bych vám mohl povědět něco veselejšího," odpověděl měšťan,,,naše město má veliký smutek, ale největší zármutek má náš pan král. Nedávno zmizely jeho tři dcery. Chodily se každý den koupat na jedno místo, a odtud se poděly kdoví kam. Lidé povídají, že jim jedna ježibaba záviděla jejich krásu, a proto je zaklela, aby se propadly, a že si je tři draci odvedli někam pryč. Nikdo neví, kam se poděly, jen že je všechny tři stáhli do jedné díry pod zem. Náš král neví žalem, co má dělat. Celé město dal potáhnout černým suknem a slibuje, že kdokoli ty tři dcery najde a vysvobodí, tomu dá princeznu za ženu, i půl království."
,,To je pro nás jako stvořené, pojďme ke králi!" zvolal Valibuk, jak to zaslechl. Tak tedy šli.
„Nejjasnější králi," řekl Valibuk, když vstoupili před krále, ,,jsme lidé cizí, ale přišli jsme vás ve vašem zármutku politovat. Vy jste, jak nám lidé řekli, ztratil tři dcery, ale my je osvobodíme, pokud dodržíte své královské slovo a dáte nám je za ženy. Pustíme se za nimi, i kdyby nás to mělo stát život. Dejte nám uplést provaz dlouhý tři tisíce sáhů, abychom se mohli spustit do jakékoliv hlubiny. Potom nám dejte připravit dvanáct hrnců kaše, chleba z dvanácti pecí a dvanáct volů."
,,Všechno, co žádáte, vám dám přichystat," řekl jim král, „a moje milé děti si za ženy vezměte. Jen mi je vysvoboďte."

Král přikázal, aby všecko přichystali, jak si to chlapci přáli. Když měli vše připraveno, naložili to na sebe, voly hnali před sebou, a tak se vydali do hlubokých lesů. Dlouho chodili po těch lesích, až přišli na jednu louku. „,Tady se zastavíme," pravil Valibuk, ,,v těchto lesích se poohlédneme, zda tu není nějaká díra dolů do jiného světa!" Ostatní souhlasili.
Valibuk a Lamželezo šli díru hledat a Drtikámen měl uvařit večeři. Rozdělal oheň, kaši dal do kotle, zabil vola a začal ho opékat. Jak tu tak samotný seděl u ohně, kaše se dovářela, vůl se dopékal, zaskučela nad ním na vysoké jedli Loktibrada:,,Vaříš kaši, vaříš, ale nebudeš ji jíst!"
,,Máš pravdu, teď nebudu, ale jen co přijde Valibuk," odpověděl Drtikámen.
„Tvůj Valibuk není doma, a tobě ji ještě horkou dočista sním," zaskuhrala Loktibrada, skočila ze stromu, Drtikámena převalila na špalek na dříví, kaši mu do posledního drobtu snědla a vola odnesla.

Sotva Loktibrada odešla, už Valibuk volal z vršku:,,Navařil jsi kaši a upekl vola?"
,,Ale jakpak upekl. Jedna Loktibrada mi kaši snědla a vola odnesla," žaloval Drtikámen a vypravoval chlapcům, co se mu přihodilo.
,,No, ty jsi mi ale chlap! Což jsi ji neuměl napálit? My celý den hledáme, a ty, budižkničemu, necháš nějakou stvůru všecko zhltnout," zlobil se Valibuk.

Druhý den zůstal Lamželezo, aby uvařil kaši, a Drtikámen s Valibukem šli hledat díru. Navečer se vrátili.,,Navařil jsi kaši?" volal již zdaleka Valibuk.
,,Baže, navařil, ale Loktibrada mi ji dočista snědla!" odpověděl smutně Lamželezo.
,,No, vy jste ale nemehla," rozhněval se Valibuk, ,,teď půjdete hledat vy, já zůstanu u ohně." Třetí den šli Lamželezo s Drtikámenem hledat díru a Valibuk zůstal, aby uvařil večeři. Natahal si buky, nakladl hranici a rozdělal oheň. Potom nasypal do kotle kaši, napíchl vola na rožeň a začal péct. Mezitím připravil past a postavil ji k dopékajícímu se volu. V tom se na jedli objevila Loktibrada.
,,Vaříš kaši, vaříš, ale nebudeš ji jíst!" zaskučela.,,I opravdu nebudu, jen co přijdou chlapci s cepy. Pojď jen dolů, pojď z toho stromu! Co jsi zač?"

Loktibrada se mžikem spustila dolů, chtěla vola chytit, ale past ji zaklapla.,,Aha, tady jsi!" zasmál se Valibuk, ,,no, však já ti za tu kaši zaplatím." Vzal svůj cep a bil Loktibradu, co mu síly stačily.
„Ouvej," naříkala Loktibrada, ,,jen už mě nebij, dám ti zlata a bohatství, kolik budeš chtít!"
,,Nepotřebuju nic, mám všeho dost. Teď tu budeš, dokud nepřijdou mí kamarádi." Mezitím Drtikámen i Lamželezo přišli.
,,Nu, jak je?" ptali se Valibuka.
,,Nu, jak by bylo, dobře. Tady je kaše, tam pečeně a tamhle Loktibrada," řekl jim Valibuk vesele.,,Jen pojďte, najezme se, a potom se jí ještě na něco zeptáme." Sedli si do trávy a jedli. Po jídle vstali z trávy a Valibuk se ozval:,,Chlapci, teď se zeptáme Loktibrady, kde je ta díra do pekla. Budeme ji mlátit všichni tři do té doby, dokud nám ji neukáže."

Popadli cepy, šli k pasti a tak do Loktibrady mlátili, že by musela duši vypustit, kdyby nějakou měla.
,,Oh, jen už mě tolik nebijte, hned vám řeknu, kde je ta díra, co ji hledáte. Ukážu vám ji tam pod jednou velikou skálou!" prosila Loktibrada.
,,No dobře," pravil Valibuk, ,,jen ji uvažte na ten provaz, a když to nebude pravda, tak ji tam rozmlátíme na kaši."

Sebrali se a všichni tři šli k té skále. Drtikámen se na ni obořil a kámen po kameni z ní odlamoval, až se jim podařilo díru odkrýt. „Ale kdo půjde dovnitř?"
,,Já půjdu!" ozval se Lamželezo. Sotva ho ale kousek spustili, už trhal provazem, aby ho vytáhli. Po něm se spustil Drtikámen, ale také se nedostal dále než do polovice.
,,No, když je to tak," řekl Valibuk, ,,jen od díry neodcházejte, stůjte tady. Provaz nevytahujte dřív, dokud jím třikrát silně nezatřesu. A teď spouštějte!" Když byl v polovici, zarazil ho zápach a ten byl horší a horší, potom ho i polilo horko, čím dále tím víc, až se po velikých mukách dostal na dno. Rozhlédl se kolem sebe v tom podzemním světě - všude pusto, tma a horko neslýchané. Dlouho se rozhlížel, až nakonec daleko před sebou uviděl malé světýlko. Drahný čas šel proti tomu světýlku, a vždy se mu zdálo maličké, až tu konečně před sebou spatřil krásný, zlatem a drahým kamením třpytící se zámek. Vešel dovnitř a v komnatě uviděl nejstarší královskou dceru.

Princezna se lekla, když uviděla člověka, avšak hned k němu mile promluvila:,,Ach, co to děláš, co tu hledáš, můj drahý příteli?"
,,Tebe, krásná princezno," řekl Valibuk,,,bez meškání pojď se mnou." ,,Nemůžu jít s tebou," odpověděla dívka. „,Ale ty odtud musíš odejít, protože jakmile můj muž, drak se šesti hlavami, přijde domů, hned tě zabije."
,,Toho se já neleknu," odpověděl jí Valibuk. Vtom se strhl velký hluk, drak se vracel domů. Svůj třicet centů těžký kyj hodil napřed, aby ho nemusel nosit. Princezna se vyděsila a prosila Valibuka: „Ach, můj drahý příteli, schovej se rychle do této tmavé komory, neboť můj muž přijde za okamžik domů a hned by tě sežral."
,,Sežere, nesežere," odpověděl Valibuk. Ale když tak prosila, šel se schovat, dříve ale zdvihl kyj a hodil ho na třicet mil cesty draku vstříc. Drak ho zdvihl, něco si zamrmlal a kyj odnesl domů. Do světnice vstoupil rozlobený, prohlídl všecky kouty a zařval: „Čuchy, čuchy, čichám člověčinu!"
,,Ach, kdepak by se tu vzala. Vždyť víš, že tu nikdy člověk nebyl a ani nebude."
,,Čuchy, čuchy, čichám člověčinu! Sem s ním, ať je to kdokoli, nebo jestli ne, tak ten plamen neuhasím, dokud nesežeru tebe!" zařval znovu a plamen mu sršel z úst.
,,Ach, drahý muži," prosila princezna, ,,buď milostivý k mému bratrovi, který mě přišel navštívit."
,,Dobrá," zabručel drak, ,,odpustím tvému bratrovi, jen ať sem přijde a nají se s námi!"

V tom okamžiku vešel Valibuk do světnice a poklonil se drakovi.,,To jsi ty," ptal se drak, ,,kdo hodil zpátky můj kyj?"
,,Ano, já!" odpověděl Valibuk.

Část 3

Ke svačině donesl drak olověný chléb a dřevěný nůž a pobízel Valibuka, aby si ukrojil a jedl, že potom půjdou změřit své síly.
,,Tvůj chleba já jíst nebudu, ale přesto ti svou sílu ukážu!" řekl Valibuk. Princezna mu dala trochu ze svého jídla a on se s chutí najedl. Potom se vydali do boje, na pole, které bylo zalité olovem.
,,Švagře, chyť mě a vraz mě, co můžeš, do toho olova!" Valibuk se nedal přemlouvat, chytil draka a po pás ho vrazil do olova. Drak z olova vyskočil a vrazil Valibuka do něho nad pás. Valibuk z olova vyskočil a vrazil do něho draka až po hlavy. Potom si vzal cep a všech šest hlav mu roztřískal.

Když se vrátil k princezně do světnice, řekl jí:,,Krásná princezno, udělej se mnou, co chceš, zabil jsem tvého muže."
,,Ach drahý hrdino, nevím, čím bych se ti odměnila, že jsi mě osvobodil!" Skočila k němu, líbala ho i objímala radostí.
„No," řekl Valibuk, ,,buď připravena, dokud se nevrátím, neboť chci vysvobodit i tvé sestry a chci vás doprovodit k vašemu drahému otci." To řekl a odešel. Přišel k druhému, ještě krásnějšímu zámku a šel zase rovnou do světnice.

Seděla tam prostřední královská dcera, celá ztrápená. Když viděla člověka, ožila radostí. Srdce ji zabolelo, když pomyslila, co se s ním stane.,,Ach, milý člověče, kohopak tu hledáš?" ptala se ho.
,,Tebe, krásná princezno," odpověděl Valibuk.
,,Utíkej, můj drahý, z tohohle místa, tady není nic pro tebe. Jak se můj muž, drak s devíti hlavami, vrátí a přistihne tě tady, hned tě sežere."

Vtom byl slyšet náramný hřmot. Drak si hodil domů šedesát centů těžký kyj, aby se s ním nemusel nést. Valibuk vyběhl před práh, kyj zdvihl a hodil ho šedesát mil nazpět.

Drak uviděl, že se mu kyj vrátil, zabručel a nesl si ho domů. Princezna zatím Valibuka schovala do komory.

Jak vkročil drak do světnice, hněvem rozpálený, prohlížel si všecky kouty, plamen mu sršel z huby, a hned zařval:,,Čuchy, čuchy, čichám člověčinu!"
,,Ach milý muži, kdepak by se tu vzala, vždyť víš, že tu nikdy člověk nebyl, ani nebude," odpověděla princezna.

Ale drak funěl po světnici a znovu zařval: „Čuchy, čuchy, čichám člověčinu! Vydáš ho, nebo nevydáš? Když ne, sežeru nejdřív tebe, potom jeho!"

Tu se vrhla vystrašená princezna před ním na kolena a prosila:,,Vezmi na milost mě i mého bratra, který mě přišel navštívit!"
,,Beru vás na milost," odpověděl drak, ,,jen ať sem tvůj bratr přijde, já si s ním chci přátelsky pohovořit."

Valibuk přišel, vítali se, a jeden druhého si prohlédl od hlavy do paty. Švagře, to jsi ty, ten hrdina, co můj kyj hodil nazpět?" ptal se drak. ,,Ano, to jsem já!" odpověděl Valibuk.
,,No tak, najezme se, po večeři půjdeme změřit své síly." K večeři přinesl drak železný chléb a olověný nůž.,,Vezmi si, švagře, a posilni se mnou budeš mít práci," pobízel drak.,,Já jsem dost silný, ani silnější být nepotřebuji. Ale jestli ty potřebuješ, najez se," odpověděl mu smělý šuhaj.

Drak jedl, až mu jiskry od zubů pršely. Valibukovi dala princezna jíst něco jiného.
,,Nu, pojďme už ven a zkusme, kdo je silnější!" řekl drak, když se najedl.

Vyšli na pole, které bylo zalité železem.,,Nejdřív chyť ty mne, protože když tě chytím já, myslím, že už nebudeš mít čas mne chytit," řekl drak.
,,Ej, když si tak troufáš, zrovna tě nechytím. Tady jsem, chyť mě první ty, můj život je v tvých rukou," odpověděl mu Valibuk.

Vtom drak chytil Valibuka kolem pasu a mrštil jím do železa až do podpaží. Valibuk vyskočil ze železa ale tak hbitě, že vytrhl polovici pole. Drakovi pokleslo srdce.,,No to už snad stačí, mohli bychom se nechat na pokoji," pravil.
,,Na pokoji," zvolal Valibuk rozhněván,,,pěkně na pokoji, jen dříve vám, pane švagře, musím ukázat, jak se klíny do stromů zatloukají!" Popadl draka a tak silně ho do země zarazil, že se zastavil až u samých hlav.,,No, pojď ven!" volal na něj, ale drak se nemohl pohnout. Valibuk si vzal cep a všechny hlavy drakovi rozbil na prach. Potom se vrátil k princezně:,,Milá princezno," pravil jí, ,,jsi osvobozená, teď se ale chystej na cestu. Půjdu vysvobodit tvou sestru, a potom vás všechny zavedu k vašemu otci." Princezna mu poděkovala, a on se bez meškání ubíral k třetímu zámku. Ten byl nejkrásnější, všecko se třpytilo zlatem, ani se nemohl vynadívat. Komnata byla ale nejkrásnější. Princezna se po ní smutně procházela. Jak

Valibuka spatřila, divže neupadla od radosti a žalu.
„Ach, člověče," zvolala, ,,proč jsi sem přišel? Utíkej, jak jen můžeš. Můj muž, drak s dvanácti hlavami, se hned vrátí a sežere tě!" Tak ho s pláčem napomínala, neboť jí bylo mladého hocha líto. Ale Valibuk jí řekl:,,Jen se netrap, princezno, však já se tvého muže neleknu!" Vtom se zem zatřásla, jak drakův kyj dopadl před zámek. Prudce letěl, neboť ho drak hodil sto mil daleko, jako když lukem střelí. Valibuk vyskočil ven, kyj zdvihl, dvakrát jím zatočil nad hlavou, a potom jím hodil dvě stě mil daleko. Zahučel v povětří tak, jako když se žene nejhroznější bouře. Drak se musel pro kyj vrátit zpátky. S kletbami si ho dal na ramena a rozzlobeně pospíchal domů. Všecek rozzuřený vstoupil do světnice.

Princezna Valibuka ukryla, ale drak ho hned ucítil. „Čuchy, čuchy, čichám člověčinu!" zařval jako tur a obořil se na ni. „Koho tu máš, dej mi ho, nebo tě spolknu!"

Princezna div neomdlela.,,Co mám dělat, raději ti povím pravdu, přišel mě navštívit můj bratr. Ach, ale prosím tě, zkroť svůj hněv a neubližuj mu," prosila princezna. „Dobře, tvůj bratr je můj švagr. Jen ho sem přiveď', chci se s ním navečeřet!" Valibuk
přišel. „Vítej, švagře," pravil mu drak hromovým hlasem,,,to jsi ty, kdo hodil můj kyj, že jsem se za ním musel vracet a na ramenou ho vláčet domů?" ,,Ano, to jsem já!" řekl Valibuk.
To jsi chlapík!" řekl drak,,,slyšel jsem i od Loktibrady, že mě přijdeš navštívit. Podej mi svou pravou ruku, ať tě jak náleží přivítám."
Stiskli si ruce. Valibukovi krev zpod nehtů vystříkla, ale také drak měl kosti v prstech rozmačkané. Zapištěl bolestí. ,,Oh," povídá, „kdo to kdy slyšel, že jsi takový silák! Ale teď se pojďme navečeřet, potom si vyzkoušíme, co jsme zač. Byla by to přece jen velká potupa, kdyby tvoje jedna hlava nad mými dvanácti měla zvítězit!" Drak přinesl ocelový chléb a mosazný nůž a pobízel Valibuka, aby jedl.

,,Nepotřebuji se zocelovat," řekl mu Valibuk,,,mne má matka po devět roků provždy zocelila a bůh mě zakalil to mi stačí. Ale podle tvých prstů poznávám, že ty ses ještě dost nezakalil, no tak se tedy zoceluj!"
V drakovi to kypělo jako v kotli. Opatrná princezna viděla, co se děje, a donesla Valibukovi trochu svého jídla. Dala mu prsten, který mu přidal síly za sto mužů. Valibuk jí poděkoval, najedl se a potom šli s drakem na prostorné pole. Na ocelovém poli se jak náleží začali připravovat. Drak začal okolo sebe švihat dvanácti ocasy, práskal, svíjel se, řval a plameny mu šlehaly z úst. Kam vstoupil, všecko pod ním praštělo, a jak zařval, všecko se třáslo.
,,I co," začal se najednou nafukovat,,,já mám s takovou mouchou bojovat, k hanbě a k věčné potupě mi bude, že se s tebou špiním. Ale o to nic - vdechni svou duši, komu chceš, protože když tě jednou chytím, víc už nebudeš dýchat." Po těch slovech chytil Valibuka, mrštil jím, až se po pás zaryl do oceli. Valibuk ale hbitě vyskočil, popadl draka a tak prudce ho do tvrdé ocele vrazil, že se mu hned dvě hlavy otřásly. Valibuk skočil, chytil cep a ostatní hlavy mu posrážel jako jablka. Potom si chvilku oddechl. Nato se vrátil k princezně do zámku. ,,Krásná princezno," oznamoval jí radostně, ,,už jsem svou práci vykonal. Tebe i tvé sestry jsem od těch pekelníků šťastně osvobodil. Teď vás odvedu k vašemu otci, ale nejdřív si vezmi s sebou, co se ti líbí!"
,,Velký bůh ti požehnej!" odpověděla princezna.,,Nikdy na tvou laskavost nezapomenu. Odnesu nejen některé věci, ale celý zámek se všemi poklady.

Mám kouzelný proutek. Když jím uhodím na zámeckou bránu, celý zámek se promění ve zlaté jablko."

Část 4

Tak se i stalo. Jak ze zámku vyšli, dívka bránu zavřela, uhodila na ni proutkem, a zámek se proměnil ve zlaté jablko, které si princezna schovala. Šli ke druhé sestře, i ta měla proutek, kterým si svůj zámek proměnila
ve zlaté jablko. Třetí princezna také. Když už všechny měly své zámky u sebe, vedl je Valibuk k onomu otvoru, kudy se dostal dolů. Potom je připravil a chlapci jednu po druhé vytáhli nahoru. Nejmladší, jejíž prsten měl Valibuk na prstě, naposled. Pak přišla řada na něho. Valibuk byl ale opatrný a bál se, aby ho nepustili dolů. Místo sebe přivázal na provaz velký kámen, aby zkusil, zdali jsou poctiví.
,,No," povídají si ti nahoře, ,,že je ten Valibuk ale těžký!" Když byl asi v půli cesty, náhle provaz přeřezali a kámen spadl s velkým hřmotem dolů a roztřískal se na drobné kousky.
,,No vida, takhle bych dopadl!" řekl si Valibuk, když to viděl. Smutně chodil v podzemním světě sám a bloudil tam po celých sedm roků. Jak se tam potuloval, zpozoroval, že na jedné skále každý rok veliký pták snáší vejce, ale že nemůže ani jediné mladé vychovat. Vždy mu je cosi sežralo. Ten pták byl Kmochta pták, a mláďata mu žral obrovitý had. Když to

Valibuk zjistil, hada sledoval, a když chtěl zase do hnízda vlézt, zabil ho.

Za krátký čas přiletěl Kmochta pták a velice se nad živým mládětem zaradoval. Myslel si, že zase uhynulo. Náhle uviděl Valibuka.
,,Ach, dobrý člověče, snad to ty jsi moje mladé od smrti zachránil. Dám ti všecko, co si jen budeš přát!" řekl mu pták.
„Ano," pravil mu Valibuk, ,,já jsem toho hada zabil. Prosím tě, jen mě vysvoboď z tohoto podzemního světa!"
,,No dobrá, zkusíme to," řekl mu na to pták, ,,nasol sto volů a přichystej sto sudů vody. Až s tebou poletím nahoru a ze zobáku mi bude šlehat plamen, tak mi vždy podej kus masa a okov vody."

Valibuk s radostí zabil sto volů, nasolil je, i vodu přichystal. Když bylo vše připraveno, nasedl se vším na ptáka. Letěli dlouho, dlouho, a když ptákovi šlehal plamen ze zobáku, vždy mu hodil kus masa a podal mu okov vody. Nebyli ještě na konci cesty a Valibukovi došlo maso. Pták měl hlad. Valibuk si rychle odřízl kus masa z nohy a hodil ho ptákovi. Hned potom se na boží světlo šťastně dostali.
„Eh," povídá Kmochta pták, když z něho Valibuk slezl, ,,to bylo ale dobré maso, co jsi mi naposled hodil!"
,,To věřím," usmál se Valibuk, ,,to bylo z mé nohy, protože mi už došlo."
„Nu," řekl mu pták, „však já ti to zahojím, jen když jsme se šťastně ven dostali." Dal mu na nohu nějaký lístek, a hned se mu rána zahojila a maso narostlo zpátky.

Valibuk ptákovi pěkně poděkoval a šel do královského města. Celé město bylo pokryté červeným suknem.
,,Copak je tu nového?" ptal se jednoho měšťana.
,,Ba, samé dobré věci. Tři ztracené královské dcery se našly a nejmladší se dnes za jednoho, co je vysvobodil, vdává," odpověděl měšťan. Valibuk chvátal rychle do královské síně, kde se chystala hostina. Princezna přikázala, aby každého, třeba i žebráka, vpustili, a dali mu, co si bude přát. Valibuk vešel do předsíně a poprosil o pohár vína. Princezna mu hned nechala nalít červené víno do svého poháru a podala mu ho. Valibuk ho do polovice vypil a do poháru hodil prsten, co mu dívka dala v podzemním zámku na památku.

Jakmile princezna uviděla v poháru prsten, vyskočila a radostně volala:,,Toto je ten pravý Valibuk, který nás osvobodil, a ne Drtikámen, co má kamenné srdce a provaz Valibukovi přeřízl. Já jsem Valibukovi tento prsten darovala a slíbila mu věrnost!" Po těch slovech přiskočila k svému milému.

Drtikámena ze zámku vyhnali a Lamželezo šel s ním. Měl sice za ženu nejstarší princeznu, ale ona ho neviděla ráda, neboť i když byl ráno čistý, až se třpytil, do večera vypadal jako rezavé železo. Do zámku se nehodil.

Valibuk se hned se svou princeznou oženil a dlouho žili v zlatém zámku a žijou dosud, jestli neumřeli.