Spravedlivý Bohumil

Pohádka je rozdělena na více částí:

• část 1
• část 2
• část 3

Část 1.

Nádeník, který si musí pracně vydělat na každý kousek chleba, mívá někdy víc dětí než boháč, který chodí v hedvábí a koupe se ve zlatě. Tak tomu bylo i v jednom velkém městě, kde měl sluha šest dětí, ale král ani jediné.

Tisíce rozházel za rady učených lékařů, starých bab, ale nebylo to nic platné. Také královna se trápila a denně do všech kostelů na modlení dávala, ale nikdo jí dědice nevymodlil.

Jednou řekl král rozhořčeně: „Když nemám mít dítě z vůle boha, ať je mám z vůle ďábla!" Za několik dní mu královna sdělila, že se jejich nejvroucnější tužby vyplnily. Král si na svá rouhavá slova ani nevzpomněl. Když uběhlo několik měsíců, porodila královna dceru.

Zdaleka široka přijelo na zámek plno hostů, které blažený král pozval na křtiny. Celých osm dní nebylo slyšet ve městě nic jiného než hudbu a zpěv a vidět jen tanec a veselé hry.

Při křtu dostala princezna jméno Ludmila. Rodiče se o ni starali jako o nejdražší klenot a dceruška vyrůstala v samém smíchu.

Když jí bylo sedmnáct let, povídalo se, že je to nejkrásnější dívka v celém království. Mnohý by se rád odvážil do mořské hlubiny, kdyby věděl, že tu drahou perlu uloví. Ale krásná Ludmila si dosud na žádného nemyslila, a rodiče tiše přemýšleli, který ze vznešených princů by se pro ni nejlépe hodil.

Jednoho dne seděla Ludmila celá smutná s rodiči u stolu. Matka se jí hned ptala, co jí schází.
"Ach, drahá mamičko," odpověděla princezna, já sama nevím, proč mi je celý den tak teskno, jako kdybych se s vámi musela rozloučit."

Matka chtěla dceru pokárat, jaké truchlivé myšlenky si to připouští, ale Ludmila náhle zčernala jako uhel a padla na zem. Královna omdlela, král si trhal vlasy, dvořané hned svolali plný pokoj lékařů, ale nikdo nedokázal nebohou princeznu vzkřísit. Ustrojili ji do skvostných šatů, položili ji do zlaté rakve a pochovali ji v rodinné královské hrobce. Král poručil, aby u ní ve dne v noci stála vojenská stráž. Celá zem truchlila pro mladou princeznu, ale nejvíc naříkali ubozí rodiče.

V noci, když vojáci přišli střídat stráž, jež stála u rakve od jedenácté do dvanácté, našli vojáka roztrhaného na několik kusů. S hrůzou se dívali jeden na druhého, ale žádný si to neuměl vysvětlit. Sebrali tělo a ráno to králi ohlásili. Král se lekl, a hned důstojníkům poručil, aby na stráž poslali nejstatečnějšího muže, aby se vypátralo, kdo vojáka roztrhal. Ale druhý den se přihodilo totéž, a také další dny. Stráž od jedenácté do dvanácté byla pokaždé mrtvá a na kusy roztrhaná. Vojáci reptali, že je král z pouhé libůstky posílá na smrt, a mezi lidem se povídalo, že nebožka princezna straší. Tak to šlo den za dnem. V králově vojsku již nebyl žádný statečný voják, brali tedy toho, kdo se namanul. Každý se třásl jako osika, když na něho přišla řada, ale služba je služba.

Za nějaký čas se dostalo na Bohumila, jednoho ze šesti sluhových synů. Byl to švarný a veselý mládenec, kterého měl každý rád. Kdyby ho byl král poslal bojovat proti nepříteli, nic by se nebál. Jenže stráž vedla k jisté smrti, chtěl se tedy jít rozloučit s rodiči. Po cestě se mu to v hlavě rozleželo a pomyslil si: „Pročpak bych se já nechal roztrhat pro nic a za nic bůhvíjakou potvorou? Bude lepší, když uteču." Hned uhnul z cesty a vydal se do širého pole. Již ušel hezký kus, když pod stromem uviděl sedět shrbeného stařečka, který měl hlavu šedivou a dlouhé vousy, bílé jako mléko.
"Prosím vás, vojáčku, pomoz mi na nohy!" promluvil stařeček na
Bohumila.
"I s radostí," odpověděl,,,a chcete-li, tak vás doprovodím, totiž nejdete-li do města."
"Do města bys tedy se mnou nešel?"
"Pánbůh chraň, tam se ani za nic nechci vrátit.
"Pověz mi proč?"
"I co bych neřekl, snad mě neprozradíte." A Bohumil začal líčit stařečkovi celou historii o nešťastných vojácích, a že se raději dal na útěk, aby ušel tak ohavné smrti.
"Poslouchej chvíli, já ti něco poradím," řekl stařec, když Bohumil domluvil.,,To strašidlo, co vojáky trhá, je princezna Ludmila, která trpí za otcovu vinu. Král se protivil božímu nařízení a chtěl dítě z vůle ďábla. Ubohá princezna je nyní posedlá zlým duchem a čeká na vysvobození. Jestli mě poslechneš, vysvobodíš princeznu a budeš šťastný."
"Poslechnu, dědečku, poslechnu, stejně mě to mrzí, že jsem jako nějaký lump utekl od vojska.

"Vrať se tedy zpátky, a když bude čas, jdi bez obav na stráž. Až přijdeš do hrobky, pokrop se svěcenou vodou, udělej kolem sebe puškou kolo a zůstaň v něm stát. Ať se děje, co chce, na nic nedbej a z kola nevycházej. Ale nesmíš se bát, jinak se ti zle povede. Zítra mně přijď říct, jak jsi pořídil."

Část 2.

Bohumil starci poděkoval a vrátil se do města. Kamarádi mysleli, že bude smutný, ale on se smál a zpíval, a když se přiblížila jedenáctá hodina, vzal si pušku a kráčel vesele do kostela.
"Pánbůh ti dej dobrou noc, kdybychom se více neviděli," přáli mu jeho kamarádi, kteří ho vyprovázeli.
"I já doufám," skočil jim Bohumil do řeči, ,,že se shledáme. Dám si lepší pozor nežli ti druzí, a uvidíte, že to vypátrám." Nato se s nimi rozloučil a kráčel tmavým kostelem do osvětlené královské hrobky. Vzal si jeden ze čtyřiadvaceti svícnů, na kterých hořely svíčky, a svítil si do všech koutů, jestli někde něco neuvidí. Ale nikde nic. Postavil se tedy doprostřed hrobky a udělal puškou kolo, do něhož vstoupil. Potom přitiskl zbraň k sobě a očekával, co se bude dít. Když mu začalo být úzko, zopakoval si starcova slova a bylo po strachu. Jedenáctá odbila, a vtom se otevřelo zlaté víko princezniny rakve. Vyskočila z ní princezna, celá černá, a jako zlá saň začala lítat po hrobce. Ráda by se byla do vojáka pustila, ale kolo překročit nesměla.

V zuřivosti tedy začala odhazovat víka z rakví a trhat zpráchnivělé umrlce, až všechno praštělo. Tak se vztekala až do dvanácté hodiny. Potom skočila zase do své rakve, víko se zavřelo a bylo ticho.

Bohumil to sice vydržel, ale přece jen byl rád, když zaslechl kroky přicházející stráže. Vojáci se nemálo podivili a zaradovali, když viděli kamaráda živého a zdravého. Hned se ptali, jak se mu vedlo a co viděl.
"Co jsem viděl, to jsem viděl, vám to nepovím," odpověděl Bohumil, neboť mu stařec přikázal, aby o tom s nikým nemluvil.

Ráno to ohlásili králi a ten si dal Bohumila zavolat. Ptal se ho, co se v noci přihodilo.
|"Milostivý králi," odpověděl Bohumil, ,,já vám to nemohu povědět, tak to raději po mně nežádejte."

Když král viděl, že je všecko dotírání marné, požádal Bohumila, aby šel ještě jednu noc na stráž do hrobky, že ho za to bohatě odmění. Bohumil to králi slíbil. Odpoledne šel za město ke stařečkovi.

"Nu, jak se ti vedlo? Pochodil jsi dobře?" ptal se ho stařec, který seděl pod stejným stromem.
"Dobře, a mnohokrát vám za vaši radu děkuji," řekl Bohumil a vypravoval, co se všecko dělo.
"Dobře tedy," řekl stařec. "Jdi dnes zase na stráž a udělej všechno tak jako včera. Uvidíš snad ještě horší věci, ale ničeho se neboj a zítra mne opět navštiv."

Bohumil starci poděkoval a šel domů. Když se přiblížila jedenáctá hodina, vzal pušku a pospíchal do hrobky.

Jako předešlou noc udělal kolo, postavil se do něho a očekával, co se bude horšího dít. Jakmile odbila jedenáctá, otevřelo se víko, černá princezna vyskočila, a jakoby na znamení se vyvalily ze všech koutů ohavné potvory s ohnivýma očima a rozevíraly bezedné tlamy. Hnusní netopýři a sovy mu lítali okolo hlavy, a princezna burácela po hrobce. Skákala sem a tam, mrtvoly trhala a odporně se na Bohumila šklebila. Bohumil stál neohroženě na stráži, opíral se o zbraň a díval se na ty vyvrhele pekla. Vtom začala bít dvanáctá a všechno zmizelo.

Ráno se zase král vyptával, co Bohumil v hrobce viděl, ale on mlčel a ani slůvkem nic neprozradil.

Odpoledne šel ke starci a všechno mu vypravoval.
"Ještě jednu noc, a princezna bude od zlého ducha vysvobozena," řekl mu stařec. "Ale chceš-li, abych ti i potřetí poradil, musíš mi dát polovinu od všeho, co dostaneš jako odměnu."
„Dám, stařečku, jen mi ještě potřetí poraďte, co mám dělat."
"Jdi tedy opět do hrobky na stráž, a až princezna vyskočí z rakve, pospěš si, lehni si do ní a nad hlavou udělej kolo. Až se bude blížit půlnoc, bude tě princezna vyhánět, prosit a slibovat hory doly, abys ji do rakve pustil. Nedělej to,nebo s tebou bude zle. Co se stane dál, to
uvidíš."

Bohumil slíbil, že udělá všecko tak, jak mu stařeček poradil. Rozloučil se s ním a vrátil se do města.

Část 3.

Když odbila jedenáctá, stál již Bohumil na svém místě. Jakmile princezna vyskočila z rakve, hbitě se k rakvi přitočil, lehl si do ní a nad hlavou udělal puškou kolo. Kolem rakve se začaly točit divné potvory, ale přes kolo nesměla žádná z nich. Princezna řádila hůř než předtím, ale potom začala Bohumila vyhánět.

Když viděla, že se ani nehne, divoce zuřila a trhala si šaty. Potom si klekla a úpěnlivě prosila, aby ji pustil do rakve. Bohumil ale dělal, jako by ji neslyšel. Začala mu slibovat, že mu dá tolik zlata a stříbra, že si bude moc koupit třeba celé království. Avšak ani na to Bohumil neodpovídal. Najednou se začala hrobka třást, všech čtyřiadvacet svíček zhaslo a ze všech koutů šlehaly modré plameny. Rakve se otvíraly, vstávali z nich kostlivci a stavěli se do kruhu kolem rakve.

Ruku v ruce začali divoce tancovat a cenit na Bohumila holé dásně. Když Bohumil spatřil tu hroznou společnost, vyvstal mu na čele studený pot, ale pomyslil na svůj úkol a odevzdal se do vůle boží.

Zavřel oči a ležel, jako by sám byl mrtev. Najednou se zase všecko otřáslo a bila půlnoc. Bohumil otevřel oči a spatřil všecko na svém místě, jen vedle rakve klečela princezna Ludmila a vroucně se modlila. Byla tak krásná, dokonce snad ještě krásnější, než kdy byla.

Bohumil se na ni dlouho se zalíbením díval a ještě dlouho by ležel v rakvi a nespustil oči z modlící se princezny, kdyby nezaslechl kroky přicházející stráže. Tiše tedy vstal, a Ludmila zvedla oči. Přistoupila k němu a zeptala se: "Jak se ti odměním, statečný zachránče, žes mne zbavil pekelného prokletí?"

Bohumil mlčky stiskl její ruku a políbil ji. Vtom ale zaslechli hluk a vyděšená princezna se těsně přivinula k svému vysvoboditeli. Vojáci, co Bohumila přicházeli vystřídat, nakukovali nejdříve skulinou ve dveřích, zdali mohou vejít do hrobky. Když zahlédli Ludmilu světlem ozářenou, myslili si, že je to anděl, a proto se obrátili a utíkali z kostela jako by jim za patami hořelo. To byl ten hluk, kterého se princezna lekla.

Když přiběhli domů, hned důstojníkům oznámili, že Bohumil v hrobce mluví s andělem. Odtud se to doneslo králi a ten hned spěchal do kostela, aby se sám přesvědčil. Jak kostel otevřeli, král uviděl klečet u oltáře Bohumila se svou dcerou. Nemohl tomu uvěřit, je-li to vskutku ona, anebo jen její duch. Teprve když se dívka obrátila a s radostným výkřikem se vrhla do otcova náručí, pevně ji objal a plakal. Královna právě vstávala, když se král s dcerou a Bohumilem vrátil zpět do hradu.

Jak nevýslovná byla její radost, když spatřila oplakávanou dceru živou a zdravou! Teprve teď Ludmila všem vyprávěla, co vytrpěla a jak ji Bohumil vysvobodil. Rodiče mu děkovali a král vyšel z pokoje a přinesl mu plný měšec dukátů.
"Ne, pane králi," odpověděl Bohumil a peníze položil stranou, "co jsem udělal, nebylo kvůli odměně, a proto peníze nemůžu přijmout."

Tu vzala Ludmila krále za ruku a řekla: "Milý otče, on mne vysvobodil, miluji ho tak jako on mne, a proto ho nejvíc odměníš, když ho přijmeš za syna." Král se chvilku zamyslil, ale když se na něj i královna prosebně podívala, dal se obměkčit a svolil. Bohumil byl jako ve snu, a sám tomu ani uvěřit nemohl, že má být manželem krásné princezny.

Král chtěl, aby se svatba slavila hned a aby Bohumil začal vládnout. Ale ženich se bál, že by tak těžkému řemeslu nerozuměl, a proto krále prosil, aby ho nejdříve naučil vše, co by měl jako panovník vědět.

Král svolil a od té chvíle byl Bohumil všude. Zakrátko poznal všechny potřeby svého lidu a zkoumal, jak by se jim dalo vyhovět. Brzy věděl víc než sám král. Potom se slavila svatba a po ní byl Bohumil korunován králem. Mladý král nezapomněl ani na své rodiče a bratry, při svatbě usadil sluhu vedle krále. Bohumilův otec už nemusel pást stádo, ale nedostal žádný titul ani bohatství kromě pohodlného výminku v královském zámku.

Každému bratru dal Bohumil jeden statek. Brzy se z nich stali šikovní sedláci, kteří mu nezáviděli zlatou, ale těžkou korunu.

Bohumil žil nějaký čas se svou drahou Ludmilou, a oba se měli víc a víc rádi. Nemyslete si, že Bohumil pro samou rozkoš zapomněl na starce, jemuž děkoval za své štěstí.

Častokrát na něj myslel a ledaskde po něm pátral. Ale po starci nebylo nikde ani vidu, ani slechu.

Jednou si král Bohumil vyjel se svou chotí na projížďku. Najednou se koně zastavili u mostu a nechtěli klusat dál. Král zavolal na kočího, aby se podíval, co se stalo a co jim překáží. Kočí odpověděl, že vedle brány sedí starý dědeček, a že nic jiného nevidí.

Král slezl z vozu, a když zahlédl starce, hned poznal svého rádce.

S radostí šel k němu a ptal se:,,Stařečku, řekněte mi, kde jste tak dlouho byl? Já se na vás všude ptal, ale nikdo mi to nedokázal říct."
"Když ses poptával, tak jsi na svůj slib nezapomněl?"
"A jak bych mohl zapomenout? Ode všeho, co jsem dostal, ti náleží polovina. Pojď honem se mnou, abych tě mohl ukázat své ženě!"
"Právě o ni jde. Jestlipak víš, brachu, že je právem jen půle tvá?" Bohumil stál, jako by se v něm krve nedořezal. Na to si ani nevzpomněl.
"Abych viděl, že ve všem a vždy splníš své slovo a budeš jednat spravedlivě, dej mi první důkaz.
Vezmi svůj meč, rozsekni ženu na půl a rozděl se o ni."

Bohumilem to trhlo a třesoucím hlasem odpověděl:,, To po mně nechtěj, raději ti dám celé království."
"Já nechci celé," odsekl stařec tvrdohlavě, "já chci jen půl království a půl ženy, na to mám právo.
Chceš-li být spravedlivý, tedy se nezdráhej, a obětuj, co ti je nejdražší, abys poznal, jakého hříchu se dopouští král, když dané slovo zruší."

Bohumil se narovnal.

Chtěl dokázat, že dodrží i slovo, které dal otrhaném žebráku.
Přišel ke kočáru a řekl manželce o svém závazku.
Ludmila mu nechtěla přidělávat starosti, vystoupila tedy bez dalších slov z kočáru a šla ke starci.

Král si myslil, že mu bude tak krásného stvoření líto, ale stařec stál, jako by byl ze skály. Naposled se manželé objali, král vytáhl meč, rozpřáhl se a...

"Nesekej!" křikl stařec. "To byla jen zkouška, jestli budeš spravedlivě panovat a dodržíš své slovo.

Nyní vidím, že jsem se v tobě nezmýlil.
Zůstaň do své smrti takový, jaký jsi, a nebe ti požehná.
Než se král a královna vzpamatovali, zmizel jim stařec z očí, nikdy ale z mysli.

Bohumil panoval až do své smrti spravedlivě a vlídně, a lid měl zlaté časy.