Růžové poupě

• Část 1
• Část 2

Část 1

Žil byl jeden otec, který měl tři dcery, pěkné jako růže. Ta nejmladší byla ale nejkrásnější, nejupřímnější, nejpracovitější. Jednou šel otec do hlavního města na trh. Než odešel z domu, ptal se dcer, co by si která přála, aby jim z trhu přinesl. Starší dcery prosily o šaty, šperky, tretky, ale nejmladší nechtěla nic. Až teprve když se jí otec podruhé ptal, co by si přála, aby jí donesl, odpověděla:,,Já si, milý otče, přeju jen jedno růžové poupátko, ale aby bylo tak krásné jako žádné jiné na světě!"
„Máš ho mít!" slíbil otec, rozloučil se s milovanými dcerami a vydal se na cestu.

Dobře se mu dařilo. Peněz měl dost, nakoupil tedy víc, než potřeboval. Když už měl vše nakoupené, dcerám šaty, šperky, rozličné tretky, šel se podívat po růžovém poupěti. Ale i když prochodil celý trh, ve všech zahradách se díval, růže ani koutkem oka nespatřil. Čas růží minul, a třeba by poupě zaplatil zlatem, nesehnal je. Byl velice smutný, že nemůže svému nejmilejšímu dítěti vyplnit tak skromné přání a zarmouceně se vracel domů. Ještě cestou se poptával, ale lidé se mu smáli, že si měl na růže vzpomenout dřív. Už se pomalu blížil k domovu, ale jak byl zamyšlený, nedbal na cestu, zabloudil a vešel do hustého lesa. Když zpozoroval, že není na pravé cestě, dral se z houští ven, až přišel do malého údolíčka. Uprostřed něho uviděl růžový keř a na keři jediné, překrásné poupě.

Vykřikl radostí, a když došel ke keři, poupě utrhl. V tom okamžení zahučel les, jako by se hnala bouřka, zem se otřásla a zpoza keře se vyhrnula obrovská zvířecí ohava.
,,Jak ses mohl opovážit utrhnout toto růžové poupě, můj nejmilejší kvítek, krásný jako žádný jiný na světě?" zahřměla hromovým hlasem, až se člověku strachem kolena podlamovala. Třesoucí se kupec začal povídat, pro koho to poupě utrhl, a nabízel ohavě všechny své peníze a co by jen žádala za to poupě.
,,Já za to poupě nic jiného nechci než to, co ti, až se domů vrátíš,
nejdřív naproti přijde," odpovědělo to obrovské zvíře a dívalo se na něj krvavým zrakem. Co měl nebožák dělat? Slíbil, co ohava žádala, aby vyvázl s holým životem.
,,No dobrá," pravilo zvíře, ,,za tři dny mi ji sem na toto místo pošleš. Jestli ne, zle se ti povede." Zvíře potom zmizelo a kupec smutně vyrazil domů. Nepřál si nic jiného, jen aby mu nikdo vstříc nepřicházel. Ale nastojte, nejmladší dcerka ho zdaleka viděla přicházet, a když otce poznala, hned nechala všechno stát i ležet a pospíchala mu naproti. Kočku, psa, oboje by byl otec raději viděl nežli dceru, své nejmladší dítě. Ale už se stalo a nemohl to nijak změnit!
,,Jestlipak jste mi, tatíčku, přinesl růžové poupátko?" ptala se dcera, když otce políbila.,,Přinesl, přinesl, krásné jako žádné jiné na světě, ale dítě moje, bylo drahé!" pravil otec a pustil se do pláče. Dcera se lekla a začala otci domlouvat, proč je kupoval, ale otec zakroutil hlavou.,,Dítě moje, vždyť já bych rád všechno své bohatství za ně dal, jen kdybych tě mohl zachránit!" odpověděl jí otec. Teprve teď jí pověděl, jak a co se stalo a že musí třetí den jít do lesa k té ohavě.

Dcera se lekla, když vyslechla otcovo vypravování, ale protože měla dobré a smělé srdce, pravila:,,Už se pro to netrapte, tatíčku. Když je to tak, pánubohu poručeno, půjdu. Co už na mne čeká, to snad přetrpím," tak otce těšila. Pak si zastrčila krásné poupě za pás a vešla s otcem do domu.

Část 2

Třetí den zrána se rozloučila s domovem, a provázena plačícím otcem se vydala k lesu. U lesa se s otcem rozloučila a cestičkou, kterou jí ukázal, kráčela sama. Cestička ji vedla přímo do údolíčka, kde rostl růžový keř. Když tam přišla, rozhlídla se kolem, ale nikoho neviděla. Vzala poupě do ruky, přistoupila směle ke keři, dotkla se ho a zvolala: „Tady jsem!"

V tom okamžení zahučel les, země se zatřásla, otevřela se a děvče se skoro střemhlav řítilo dolů pod zem. Když se dívka vzpamatovala a rozhlížela se kolem sebe, viděla, že stojí před černým mramorovým hradem v pěkné zahradě a po pravém boku spatřila stát zvířecí ohavu. Zachvěla se, ale zvíře na ni promluvilo příjemným hlasem:,,Nic se mne neboj, krásné děvče, já ti nic neudělám. Procházej se po zahradě, jdi i do hradu, najdeš tam jídlo a pohodlné lůžko. Jen nesmíš ani slovo promluvit, i kdyby ti nevím co na oči přicházelo a kdyby tě to i týralo, jen mlč a buď trpělivá. Když vše přetrpíš, budeš šťastná." Potom zvíře zmizelo a dívka chvíli udiveně přemýšlela o jeho slovech.

Poté se šla podívat po zahradě, a když ji začal trápit hlad, vešla do hradu. Hrad byl i vevnitř celý černý, i všechen nábytek v něm. Na stolku v jedné komnatě bylo prostřeno pro jednu osobu a několik jídel stálo na stole, až příliš dobrých, myslila si dívka, když ochutnala. Na- jedla se, šla se ke studánce napít, a když pak vyšla na obloze večernice, šla spát.

Asi o půlnoci se strhl v celém hradu náramný hřmot, dveře se s třeskotem rozlétly a do komnaty, kde dívka spala, vběhlo hejno rozličné havěti. Sesypalo se na ni, štípalo ji a trhalo, píchalo, až byla celá utýraná. Ale mlčela. Náhle, jak havěť přišla, tak odešla. Dívka usnula, a když ráno vstala, viděla, že jedna třetina hradu zbělela.

Když přišla do zahrady, zvíře se jí hned ptalo, jak bylo v noci. Začala mu vše vypravovat, jak ji ta havěť trápila, a vůbec se zvířete nebála. Dokonce se jí nezdálo ani tak ošklivé jako poprvé. Když mu vše vypověděla, zvíře ji přívětivým hlasem napomenulo, aby jen byla trpělivá a nepromluvila ani slovo, i kdyby jí bylo hůř než první noc. Potom zase zmizelo, a nechalo ji o samotě.

Dívka se zase procházela po pěkné zahradě, když měla hlad, šla se najíst do hradu, a napít ke studánce a večer na lůžko. O půlnoci se strhl hluk a křik, větší než první noc, a hejno rozličných potvor se vřítilo do komnaty a vrhlo se na děvče jako kobylky na louku. Štípaly ji, tloukly, za vlasy tahaly, píchaly, mučily ji, jak nejhůř uměly, ale dívka zůstala němá jako ryba.

Když ty potvory zmizely, ani se nemohla bolestí pohnout.

Ráno se sotva dovlekla do zahrady, kde na ni čekalo zvíře. Litovalo ji, ale vroucně ji prosilo, aby tu třetí noc ještě byla trpělivá a nepromluvila ani slovo, i kdyby šlo o život. Dívka nebyla ráda, když ji zvíře opustilo. Stýskalo se jí a vůbec se jí nezdálo ošklivé. Byla ráda, když s ní mluvilo. Všimla si, že hrad zase o jednu třetinu zbělel.

Přes den se procházela po zahradě, do hradu se šla najíst, ke studánce napít a tak pomalu den uplynul a přišla noc. Se strachem lehala na lůžko a nemohla usnout, ale umínila si,
děj se co děj, že slovo nepromluví. Když byla půlnoc, divá sběř se přihrnula, divější, ohavnější než předešlá. Začala dívku mučit, štípat, stáhla ji z lože dolů, tahala ji za vlasy, píchala. Děvče mlčelo jako ryba, ale když jí obludy začaly trhat maso z těla, nemohla již bolestí vydržet a vykřikla:,,Ouvej!"

V tom okamžení se hrad zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál překrásný mládenec a líbal jí ruce. Když si trochu oddechla, vyprávěl jí krásný mládenec, že je knížecí syn, pán toho hradu i celé té krajiny. Zlá ježibaba ho ze msty zaklela v ošklivé zvíře, na tak dlouho, dokud by ho čistá panna nevysvobodila, dokud by pro něho, ošklivé zvíře, snášela trápení a bolesti trpělivě a mlčky. Když jí to všechno mladý kníže dopověděl, řekl:,,Ty, krásné děvče, jsi mě vysvobodilo a za to budeš mou ženou a paní v mém hradu. Jestli chceš!" Jistěže si děvče raději vzalo krásného mládence a stalo se paní na hradu, než aby žilo s ošklivým zvířetem. Dali si slovo.

Ráno, když mladá nevěsta přišla do zahrady, uviděla hrad plný služebnictva. Všechno se krásou třpytilo. Po několika dnech nechal kníže zapřáhnout do nádherných kočárů a s celým průvodem jeli navštívit otce a sestry.

Jakou radost měl otec, když viděl své drahé, oplakávané dítě, a že je v dobrých rukou a šťastné, to si jistě dokážete představit.