Princezna Žába

Bylo nebylo, kdysi vyrostl v samém středu země dub tak vysoký, že se jeho vrcholek dotýkal nebe. Na nejhořejší větvi toho dubu seděl stařec, jehož šedivý vous splýval až na zem. Ten děda mi tuhle pohádku vyprávěl, tak poslouchejte.

Bylo nebylo, žil jednou jeden král a ten měl tři krásné urostlé syny. Jednoho dne jim král řekl: „Milí synové, měli byste se oženit, všichni tře jste už jaksepatří vyrostli.“

„Oženili bychom se,“ řekli mu na to synové, „kde ale k sobě najdeme nevěsty?“

„O tom jsem také hodně přemýšlel,“ řekl král, „protože ani na východ, ani na západ, ani na sever, ani na jih, v žádném království, co jich na světě je, nevím o takové princezně, která by se k vám hodila.“

Král se tedy rozhodl, že si sezve na pomoc rádce, snad na něco přijdou. Hned svolal všechny mudrce, co jich v zemi měl, mudrci dali hlavy dohromady a rozhodli, aby si synové dali zhotovit tři šípy a tři luky, postavili se doprostřed dvora, vystřelili, a do které země šípy padnou, odtud ať si zvolí manželku.

Dali zhotovit tři luky a tři šípy, princové vystřelili do tří stran a pak se vydali za svými šípy. Dvěma starším štěstí přálo, protože nemuseli jít ani sedm dní a sedm nocí a svými šípy našli. První ve dvoře jednoho krále, druhý ve dvoře druhého krále; i princezny tam nalezli pěkné, oženili s, vystrojili velkou hostinu a jestli neumřeli, hodují možná dodnes.

Nejmladší se však narodil pod nešťastnou hvězdou! Šel dlouho, předlouho, přes pole a lesy, přes řeky, ale svůj šíp nikde nenašel. Sedmého dne zrovna když už se chtěl obrátit nazpět, došel na břeh širého moře, a co nespatřil! Uprostřed moře byl krásný zelený ostrov a přesně uprostřed toho ostrova ležel jeho šíp. Ubohý princ se zasmušil, zesmutněl a ukápla mu slza.

Jak jen se dostat tam, kde leží jeho šíp?

Zatímco tak přemítal, vyskočila z moře šeredná strupatá žába a zeptala se ho: „Co se ti stalo, princi, proč jsi tak smutný?“

Princ se na ni podíval. „Jak víš, že jsem princ?“

Žába odpověděla: „Vím nejen, že jsi princ, ale vím, i co tě trápí. Chtěl by ses dostat na ostrov pro svůj šíp, viď? Netrap se, já ti ho přinesu, ale jen pod podmínkou, že si mě vezmeš za manželku.“

Princ se hlasitě rozesmál. „Co to povídáš? Tebe abych si vzal za manželku?“

„Tak dobře,“ řekla žába, „neber si mě, ale sežeň si svůj šíp sám!“

Princ si pomyslel svoje a žábě řekl: „Ach ty ohavné stvoření, stejně jsem nešťastný, tak já si tě za manželku vezmu!“

Vyskočil na koně, žábu si posadil před sebe a vracel se s ní ke dvoru svého otce. Po cestě je v lese zastihla noc a museli tam přespat. Princ čekal jen na to, kdy žába usne, a když se dočkal, vyskočil na koně a opustil ji, jako by nikdy nebyla. Ujížděl jako vítr, ba rychleji než vítr, a radoval se, že se té šeredy zbavil.

Ale pak náhodou otočil hlavu, a co nevidí? Žába sedí koni na zadku.

„Chtěl jsi mi utéct, viď?“ řekla žába. „Počkej, to si odpykáš!“

Chudák princ celý schlípl. Co však mohl dělat? Zkusil i druhou, i třetí noc; jestli by se nějak mohl žáby zbavit, ale vždycky, když už si myslel, že je od ní sedmasedmdesát mil, stačilo, aby se podíval dozadu: žába zas dřepěla koni na zadku a podruhé i potřetí mu stejně pohrozila: „Jen počkej, princi, to si odpykáš!“

Nebylo zbytí, musel žábu donést domů. Tam ještě pořád hodovali jeho starší bratři, hostina byla v plném proudu. Sotva princ vešel, zeptal se ho otec a oba starší bratři: „Tak co, přivedl sis nevěstu? Kdepak je?“

Princ zkormouceně odpověděl: „Jděte na dvůr a podívejte se.“

Vyhrnuli se na dvůr, ale žádné ženské stvoření neviděli. Zeptali se znova: „Tak kde je tvá žena?“

„Tamhle,“ řekl princ. „Sedí tamhle na mém koni.“

Nato se král strašně rozlítil. Nejmladší syn mu udělá takovou hanbu! Okamžitě ho vyhnal z domova a křičel: „Tamhle nechal tesař díru, ať už tě tu nevidím“

Princ sedl na koně a s hořkým pláčem odjel z otcova zámku. Ošklivá žába si hověla za jeho zády a neřekla ani slovo.

Šel, putoval princ k sedmeru království a jednou k večeru se dostal do hustého lesa. Uprostřed lesa byla pěkná mýtina. Tam se zastavil, koně pustil do trávy, sám ulehl pod strom a usnul.

Když se ráno probudil, otevřel úžasem ústa dokořán. Probudil se v zámku, kde každý hřebík a každý kvádr byl z diamantu, a z té ohavné, šeredné žáby se stala taková krasavice, že bylo možné spíš pohlédnout na slunce než na ni.

Princ byl jako vyměněný a jen zářil. Vzal manželku něžně za ruku a řekl: „Teď jsi moje a já tvůj, ani hrob nás nerozloučí!“

Krasavice se usmívala a také řekla: „Ani hrob nás nerozloučí!“

Ale pro sebe si řekla: Počkej, stejně tě potrestám za to, že jsi mě třikrát opustil!

Čas plynul. Princ a jeho krasavice žili v pokoji a míru, ale ji často přepadal smutek, protože jak měla svého muže ráda, tak mu nemohla zapomenout, že ji třikrát opustil. Princi neušlo, že se jeho manželka trápí, a jednou se jí zeptal: „Ty mě nemáš dost ráda, ženo moje, že se pořád trápíš?“

Žena mu odpověděla: „Mám, milý muži, ale pořád mě tíží to, jak sis mě kdysi ošklivil. Víš, nebyla jsem vždycky to ohavné zvíře, v jehož podobě jsi mě nalezl. Jsem dcera krále víl. Očarovala jsem mnoho lidí, jen jsem si něco usmyslela, hned jsem to provedla. Ale jednou jsem na to doplatila. Odmítla jsem mocného kouzelníka, který se o mne ucházel, a ten mě za to začaroval v žábu a odsoudil mě k tomu, že musím v té podobě zůstat, dokud nepotkám prince, který bude hledat šíp souzený jeho vyvolené.“

„To kdybych byl věděl, moje milá“ řekl princ, „namouvěru bych tvé srdce nezarmucoval.“

Krasavice se jen usmívala, neříkala nic, ale myslela si: A stejně nezapomenu, že jsi mnou opovrhl, když jsem měla žabí podobu! Mezitím se starému králi donesla zpráva, že v jeho zemi stojí tak skvělý zámek, že se k němu ten jeho ani přirovnat nemůže. A také se doslechl, že si ho postavil jeho zapuzený syn. Starý král byl přesvědčen, že mu to syn provedl určitě natruc. A hned mu vzkázal, aby se z jeho země klidil pryč, nebo uvidí.

Prince to zkrušilo, ale jeho žena prohlásila, že se nehnou ani o krok, ona že všechno urovná. Odpověděla starému králi, jen ať přijde a vyžene je, jestli má to srdce.

Starý král na další výzvu nečekal a neprodleně vytáhl s tak velkým vojskem, že se pod ním zem třásla. Ale ani princova krasavice nesložila ruce do klína. Nadarmo nebyla dcerou krále víl. Okamžitě vyčarovala tolik vojáků, že od nich i nebe zčernalo. Ti vojáci rozprášili královo vojsko, že po něm nezůstalo ani památky. Nechali naživu jen starého krále a jeho dva starší syny: ať si jdou spánembohem domů, ale víckrát ať se přijít neopováží!

Tak se tedy všecko zběhlo. Čas plynul dál, přešel rok, dva a mladý pár si žil v pokoji a míru. Ale krasavici pořád hnětlo, že si ji princ zamiloval, až když se z ní stala krásná dívka; dokud byla žábou, tak si ji ošklivil a chtěl jí i utéct, ačkoliv mu pomohla.

Jednou mu řekla: „Můj milý, jestlipak si vzpomínáš, že když sis mě vzal za ženu, dal jsi mi slib, že nás ani hrob nerozloučí?“

Princ řekl: „Jak bych si nevzpomínal, milá ženo.“

„A jestlipak si vzpomínáš, že jsi mi chtěl třikrát utéct?“

„I na to si vzpomínám a nezapírám to.“

„Když si tedy vzpomínáš a nezapíráš to, tak tě teď opustím já. Tady máš na památku prsten a buď sbohem“

Princ ji zapřísahal, ať ho neopouští, proč tak ošklivě žertuje, co bylo, bylo, ať na to zapomene. Krasavice ale na nic nedbala, jen se kmitla ve dveřích a zmizela, jako by ji zem pohltila. Princ se trápil, jak by ne! Teď teprve byl sirotek nad sirotky. Neměl otce ani matku, ženu ani rodnou zem, ani domov! Do rána neměl ani svůj skvělý zámek, protože se div divoucí probudil uprostřed hustého lesa, kde přespávali tu noc, kdy je otec vyhnal do světa. Nedaleko se pásl jeho kůň na dobré tučné trávě.

„Tak, milý koníčku,“ řekl přesmutně, „zas jsme se setkali, můžeme jít znova do světa.“

Sedl si na koně a jel, kam ho oči vedly. Jel přes hory a doly, přes pole a lesy a hledal službu. Putoval dlouho, až se jednou dostal k mlýnu v hlubokém lese. Vešel dovnitř a pozdravil mlynáře, který měl vlasy bílé jak pšeničná mouka.

„Dobrého dne přeji, mlynáři!“ řekl princ.

„I tobě, bratříčku! Copak hledáš tady, kam nezaletí ani pták?“

„Hledám službu, mlynáři, kdyby se nějaká našla.“

„Jestli je to tak, staň se mým tovaryšem. Nemám děti, nemám nikoho na světě. Když si dobře povedeš, odkážu ti mlýn i s celým hospodářstvím“

Plácli si, napili se na to a princ zůstal ve mlýně. Byl šikovný, mlynářskému řemeslu se vyučil rychle, ale pořád mu bylo divné, do jakého mlýna se to. dostal. Mletí totiž bylo vždycky dost, ale nikdy neviděl, kdo ho přináší ani kdo si odnáší mouku.

Jednoho dne se starého mlynáře zeptal: „Mlynáři, jakpak se sem dostane tolik mletí a kdo mouku odnáší, že jsem nikdy nikoho neviděl?“

„Mletí si nosí pták Ohnivák a mouku odnáší v noci, když spíš“

„A kam ji nosí?“

„Rovnou královně. Nedaleko odtud je skála a na jejím vrcholu nádherný zámek. V něm žije naše královna jako smutná vdova.“

Víc princ slyšet nepotřeboval. Večer neulehl, a když o půlnoci přiletěl pták Ohnivák pro mouku, zalezl si do pytle a pták Ohnivák odnesl i jeho do královnina zámku. Když tam pytle rozvázali a on vyskočil celý od mouky, měl z toho chudák pekař málem smrt.

„Neboj se,“ řekl princ, „nejsem strašidlo. Přicházím z mlýna hledat tady službu.“

„Dobrá,“ řekl pekař, „zrovna potřebuju tovaryše, vezmu tě do služby.“

A tak se princ vyučil i pekařskému řemeslu. Zpočátku mu dovolili péct jen černý chléb. Pak si ale troufl i na bílé bochánky, pěkně červeňoučké a křupavé. Královnu však ani jednou nespatřil, ačkoliv přišel kvůli ní. Míjely týdny, míjely měsíce, až jednou, když vyhlédl z okna pekárny, uviděl, jak se zrovna pod jeho oknem prochází překrásná dívka. Byla to jeho žena! Od té chvíle neměl stání! Co dělat, jak se k ní dostat? Lámal si hlavu tak dlouho, až si vymyslel, že zapeče do jejího bochánku prsten a ona podle toho pozná, že je na zámku.

Dlouho neotálel: zastrčil prsten do těsta a upekl z něho takový křupavý červený bochánek, že i mistr pekař zůstal s ústy dokořán. Bochánek odnesli na královnin stůl. Tam ho sluha rozkrojil a z bochánku se vykutálel prsten! Sluha prsten zvedl a ohlásil královně, co našel. Královna se dívá, dívá a je ve tváři hned bílá, hned nachová. A už k sobě volá královského pekaře.

„Kdo pekl tenhle bochánek?“ zeptala se královna.

„Můj tovaryš, vznešená královno.

„Hned ho sem pošli.“

Zavolali pekařského tovaryše. Přišel celý od mouky, ale to se ví, královna na to nedbala mouka nemouka a vrhla se mu kolem krku. Ještě ten den vystrojili velkou svatbu, takovou, že o ní šla zvěst do sedmera království.

Já tam taky byl, letěl jsem na ptáku Ohniváku a pil jsem víno z bezedného džbánku. Na zpáteční cestu mi dali koně, ten měl hlavu z dýně, hřbet z vosku, ocas z konopí, nohy ze stvolu slunečnice a podkovy z oceli. Jak se kůň země dotkl, hned o žabinec zakopl, podkova zajiskřila, konopí vzplanulo, slunečnice shořela, vosk se rozpustil, dýně spadla a hop! já se taky svalil, až jsem si dech vyrazil.

A pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.