Pánbůh dej štěstí, lávečko

 

 

Část 1

Jeden vdovec měl dceru. Ta dcera chodívala podle zvyku venkovských děvčat často k sousedově dceři buď na přástvy, nebo s jinou prací. Sousedka byla vdova a lidé si o ní povídali, že je čarodějnice. Navzdory tomu se ale vždy k sousedovu děvčeti chovala velmi vlídně. Když dívka přišla, pěkně s ní mluvila, a když napekla vdolky nebo jiné dobré věci, vždy ji pohostila.

Děvče ji za to mělo velmi rádo. Jednou, když zase na přástvu přišla, sedla si obě děvčata k přeslicím a předla. Žena se na ně úlisně podívala a pak pravila: „,Ej, jak by vám to, děti moje, slušelo, kdybyste žily v jednom domě! Ty bys, děvče milé," obrátila se k sousedově dceři, ,,svému otci mohla povědět, aby si mě vzal za ženu. I jemu by se pomoc hodila, i mně, a vám by spolu také dobře bylo!" Mladá sousedka na to nic neříkala, ale takovou macechu by ráda dostala.

Když přišla domů, pravila chytře otci:,,Otče, vždyť vy byste se mohl oženit, však by se vám hodila pomoc a mně hodná macecha. Mohl byste si vzít sousedku? To bych měla hodnou macechu." -,,Ach, děvče moje," odpověděl otec,,,o naší sousedce lidé říkají, že je čarodějnice, jakoupak bys to měla macechu?"
,,Ale jen si ji, otče, vezměte, ta na mě bude hodná. Vždyť lidé všelicos natlachají, co ani není pravda."

Takhle děvče otci domlouvalo, až ho přemluvilo. Vzal si sousedku.

Ale co se nestalo. Ještě svatba ani hrubě neskončila, už se macecha k nevlastní dceři jinak chovala, a to tak nepěkně, že by se toho od ní nebyla nikdy nadála. Ani najíst jí jaksepatří nedala. Pekla jí placky z popela a dávala jí je na psíkovu misku. Pěkné šaty jí vzala a dávala jí jen obnošené vetché šaty od své vlastní dcery. Vlastní dceři ale nijak neuškodila, ta chodila jako pávice, každý den měla mastné vdolky a plné kapsy dobrot. Jak se změnila matka, tak se i její dcera přeměnila. Chodila za ní pěkně ustrojená a vysmívala se jí: „,Vidíš, jaké já mám hezké šaty, a ty nic, jen hadry. Vidíš, jaké já mám vdolky? Ale tobě nedám, heč!" Ubožátko děvče se vždy rozplakalo, že jí div srdce nepuklo lítostí.

Jednou stála u studny a přebolestně plakala. Viděl ji otec, přišel k ní a řekl:,,Vidíš, vidíš, děvče moje, vždyť jsem ti říkal, že to nebude hodná macecha. Ale už to jednou tak je - teď už jen trpělivě snášej, co ti pánbůh přisoudil!" - „Však je dobře! Já už si nějak poradím. Půjdu si hledat službu a postarám se o sebe," odpověděla uplakaná dcera a těšila sebe i otce.

Zanedlouho se také vskutku vydala hledat službu. Prosila sice matku, aby ji vypravila do služby, jak se sluší a patří, ale ta se na ni zle osopila, že má ruce, aby si na sebe vydělala. Nedala jí nic, mimo toho, co měla na sobě, a několik placek vyválených v popelu. Tak dcera odešla z domu a šla, kam ji oči vedly.

Když tak chodila, přišla k jedné lávečce. „,Pánbůh dej štěstí, lávečko!" poklonila se jí přívětivě. „,Pánbůh dej i tobě, děvečko," poděkovala lávečka, „Kampak jdeš, kam?"
,,Jdu si hledat službu."
,,Ach, obrať mě, obrať na druhý bok," prosila lávka, ,,už tolik let mi lidé chodí po jednom boku, a nikdo mě neumí obrátit. Obrať mě, však já se ti dobře odměním."

Děvčátko lávku obrátilo a šlo dál. Přišlo k jednomu psíčkovi, který měl strupy.,,Pánbůh dej štěstí, psíčku!" poklonila se mu.
„Pánbůh dej i tobě, děvečko," poděkoval psíček, ,,kampak jdeš, kam?"
,,Jdu si hledat službu."
,,Ach, tak mě očisti. Už mnoho lidí tudy přešlo, ale žádný se nade mnou nesmiloval. Já se ti dobře odměním," prosil psíček a děvčátko ho pěkně očistilo. Když ho očistila, šla zase dále.

Přišla ke staré hrušce. ,,Pánbůh dej štěstí, hruštičko!"
,,Pánbůh dej i tobě, děvečko. Kampak jdeš?"
,,Jdu si hledat službu."
,,Ach, setřes ze mne ty hrušky, setřes. Už je nemohu udržet, nikdo mi nepomůže. Však já se ti dobře odměním!" prosila ji hruška. Děvčátko střáslo všechny hrušky, až se hrušce odlehčilo. A zase šla dále. Za chvíli přišla k jednomu býčkovi, který se pásl na louce.,,Pánbůh dej štěstí, býčku!" pozdravila ho dívka.
,,Pánbůh dej i tobě, děvečko, kampak jdeš, kam?"
,,Jdu si hledat službu."
,,Tak mě z té louky vyžeň, už se tu tolik let pasu, a nikdo mě nevyhání. Však já se ti dobře odměním." Děvčátko tedy vyhnalo býčka z louky a šlo dále. Přišlo k jedné peci, ve které hořelo. „Pánbůh dej štěstí, pícko!"
,,Pánbůh dej i tobě, děvečko, kampak jdeš, kam?"
,,Jdu si hledat službu."
,,Ach, vyhrab ze mne ten oheň, už tolik roků pořád ve mně hoří, a nikdo ho nevyhrabe. Dobře se ti odměním." U pece stál pohrabáč, dívka ho vzala, pec vyhrabala a šla zase dále.

Šla dolinami, horami, až jednoho dne přišla do osamoceného domečku v lese. V domečku nebyl nikdo jiný než stará babička. Byla to ježibaba.,,Pánbůh dej štěstí, hospodyně," pozdravilo děvče.
,,Pánbůh dej i tobě, děvečko, kdepak ses tu vzala, kde?"
,,Jdu si hledat službu, tak jsem se přišla zeptat, jestli byste mě nepřijala do služby."
,,To víš, že tě přijmu. Vidíš, nebudeš dělat nic víc, jen každý den vymetat těchto jedenáct pokojů. Bude ti tu dobře. A tamhle, vidíš, je dvanáctý pokoj. Ale do toho nechoď, ani se tam nezkoušej podívat!"
,,Jak poručíte, tak udělám," odpovědělo děvče stařeně. Jen si trochu odpočinulo po cestě, hned se pustilo do práce. Každý den zametalo těch jedenáct pokojů, ale nikdy je nenapadlo, aby se podívalo také do toho dvanáctého.

Část 2

Jednou odešla ježibaba kamsi přes pole. Dívka zametala pokoje, a když vymetla jedenáctý, přišlo jí na mysl, proč asi nesmí do toho dvanáctého. Myslela si, že by snad nebylo tak zle, kdyby tam jen malounko nahlédla. Domnívala se, že by to nikdo ani nepoznal.

S tou myšlenku postavila koště do kouta, pomalinku popocházela ke dveřím dvanáctého pokoje, až je konečně otevřela, ale jen tak, aby nahlédla jedním okem. Uprostřed pokoje uviděla tři kádě. „,Copak to může být v těch kádích?" šeptala si a přitom dveře víc otevírala, víc a víc, až vkročila dovnitř. V jedné kádi bylo zlato, v druhé
stříbro, v třetí měďáky!

Děvče vykřiklo údivem, a jako by jí to někdo pošeptal, sehnula se a v první kádi si namočila hlavu. Když uviděla, jaké má krásné zlaté vlasy, namočila si ruce i nožky. Hned ji ale napadlo, co řekne ježibaba, až se vrátí. Pochopila, že tam nesmí déle zůstat. Rychle se sbalila a dala se na útěk. Když se ježibaba vrátila domů uviděla dveře u dvanáctého pokoje otevřené, okolo kádě rozlité zlato a hned věděla, kolik uhodilo. Vzala si železné hřebínky, sedla si na koště, a hybaj za děvčetem!

Málem ji dohnala u pece, ale pec děvčátko pustila. Když k ní ježibaba docházela, pec se rozvalila a vychrlila ze sebe oheň, v kterém ježibabě shořelo koště. Mezitím mohlo děvče hezký kus cesty uběhnout, a také uběhlo. Na louce, kde se pásl býček, by ji ježibaba přece jen chytila.

Dívka už slyšela, jak jí ježibaba vyhrožuje - ale tu se býček na ježibabu rozehnal a honil ji sem a tam, až děvče daleko uteklo. Ale co platno, u hrušky jí byla zase v patách. Hruška nechala děvče podběhnout, ale když ji chtěla podběhnout ježibaba, celá se na ni svalila, divže jí kosti nerozdrtila. Než se zpod ní vydrápala a mohla běžet dál, doběhlo děvčátko k psíčkovi. Ale copak ježibaba, té se běželo lehko, byla hned za ní a byla by ji zajisté chytila, kdyby nebylo psíčka. Ten se jí postavil do cesty a tak na ni štěkal a trhal ji, dokud děvče neuběhlo další kus cesty.

U lávky se děvče po ježibabě ohlédlo a hle, ona jí byla v patách. Rychle skočila na lávku a přeběhla ji. Ježibaba skočila také, ale hle - lávka se přelomila a ježibaba spadla po uši do vody. Sotva že se ven vydrápala.

Ale dále už její moc na děvče nesahala. Volala jen za ní, celá rozhněvaná:,,Ty ničemnice, mělas namále, že jsem tě nedostihla, protože bych, vidíš, těmihle hřebínky z tebe zlato dolů sdrápala." Zlatovlasé děvče se na ni neohlíželo, ale utíkalo až k domovu. Když se blížila, kohout sedící na veřeji zazpíval:

Kukuriku na pantíku!
Naše paní
domů jede,
před ní cink,
za ní břink.

Děvče se zastavilo a přemýšlelo: mám jít domů, či ne? Nešla domů, ale sedla si ke studánce, u které dříve sedávala a plakávala. Dlouho tam seděla. Najednou ji zahlédla macešina dcera, a poznala ji. Hned běžela k matce: „Matko, tamta už ze služby přišla, a kdybyste viděla, je celá zlatá. Sedí tam u studánky." Macecha se tam rozběhla. Když viděla, že je pravda, co jí dcera řekla, hned se k dívce pěkně měla a úlisně ji zvala do domu. Chtěla se co nejdříve dovědět, kde se tak ozlatila, aby tam mohla poslat svou dceru.

Zlatá dívka tedy šla s ní. Když vešla do světnice, všecko se od její krásy rozsvítilo. Macecha ji začala vychvalovat, jako by ji bůhvíjak ráda viděla, a svou dceru hanila:,,Takhle to je, když někdo do světa jde a umí si vysloužit. Ale ty neumíš nic, jen sedět doma. No, vydej se i ty někam, aby přece něco z tebe bylo."
,,Ale," odmlouvala jí dcera,,,však já taky půjdu, co bych nešla, jen ať mi poví, kudy mám jít."

Dívka jí všechno pověděla, kudy má jít. Macecha jí připravila pěkné šaty, napekla jí mastné vdolky a vypravila ji do služby. Macešina dcera šla, jak jí dívka poradila.

Část 3

Šla a přišla k lávečce. Ani se jí nepoklonila, ani nepozdravila. A když ji lávka sama poprosila, aby ji na druhý bok obrátila, pyšně odpověděla:,,Ale co bych se s tebou zdržovala, však mám dlouhou cestu před sebou." Šla dál a lávku neobrátila. Přišla k strupatému psíkovi. Také ho nepozdravila, a když ji prosil, aby ho očistila, osopila se na něj: „Eh, copak bych se s tebou, šeredo, špinila, já budu mít jinačí práci." Když přišla k hrušce a ta ji prosila, aby jí setřásla hrušky, že se jí dobře odmění, ani se po ní neohlédla. Pospíchala dál. Býček ji také prosil, aby ho odehnala z louky, ale ona pyšně šla, jako by neslyšela. Přišla k peci, co v ní ustavičně hořel oheň a byla plná uhlí. Pocestná šla kolem, ani jí nevšimla, a když ji pec prosila, aby ji vyhrabala, ani se neohlédla.

Konečně došla do osamocené chýše v lese, kde bydlela ježibaba. Vešla dovnitř a uviděla stařenu sedět za stolem.
,,Pánbůh dej štěstí, hospodyně!" pozdravila.
,,Pánbůh dej i tobě, děvečko. Kdepak ses tu vzala, kde?"

Přišla jsem se k vám poptat, jestli byste mě nepřijala do služby."
,,To víš, že tě přijmu, vždyť jsem tu sama. Vidíš, těchto jedenáct pokojů budeš každý den zametat, ale do toho dvanáctého se ani podívat nepokoušej, nebo běda tvé kůži."
,,Dobře, hospodyně, dobře, však já se budu podle vašeho rozkazu řídit," odpověděla dívka a zůstala tam sloužit.

Vymetala tedy nějakou dobu těch jedenáct pokojů, až se jí jednou zachtělo podívat se do toho dvanáctého. Čekala jen na příhodnou dobu, až ježibaba bude pryč. To se jí podařilo. Stařena jednoho dne odešla někam přes pole, a děvče hned odhodilo koště a pospíchalo ke dveřím dvanáctého pokoje. Otevřelo dveře, vkročilo dovnitř, a tu, hle, tři kádě, v jedné měďáky, ve druhé stříbro, ve třetí zlato. Jak to zlato viděla, skočila do něj celičká, a tak se v něm vymáchala, že by ji mohl ždímat. Potom vyskočila a hybaj, dala se na útěk.

Ježibaba přišla domů.

Pokoje nebyly vymetené, zlato bylo rozházené po zemi. „Jen počkej, však se ti to zlato vymstí!" vykřikla.

Rychle chytila boty, ve kterých když udělala krok, ušla míli. Natáhla je na nohy, do ruky si vzala železný hřeben, a hajdy za dívkou.

Ta zatím doběhla k peci, co v ní ustavičně hořelo. Pec se před ní svalila a vychrlila na ni oheň tak, až se na ní zlato začalo roztápět. Sotvaže utekla peci, přišla do druhé bídy. Býček na louce ji nechtěl pustit, honil ji tak dlouho, až ježibaba přiběhla. Hned po ní železným hřebenem čísla, až zlato pršelo. Ježibaba se shýbla, aby je ze země posbírala. Zatímco je baba sbírala, děvče utíkalo dále. Přiběhla k hrušce, ale hruška na ni spadla. Než zpod ní vylezla, už ji zase ježibaba dostihla a zlato z ní česala. Když je sbírala ze země, děvče opět utíkalo a doběhlo k psíkovi, ale ten na ni štěkal a skákal a nechtěl ji pustit, dokud ježibaba opět nepřiběhla. Děvčeti už krev tekla, jak jí baba zlato drápala z hlavy a těla. Zase utekla a již byla na lávce, ale běda, lávka se přelomila a ona spadla do vody. Ježibaba skočila za ní s hřebenem a česala, dokud na ní viděla kousek zlata. Co nevzal hřeben, to vzala voda. Napůl mrtvá, umáchaná, rozdrápaná konečně z vody vylezla a pomalu se dovlekla k domovu. Když se už blížila, zazpíval kohout sedící na veřejích:

Kukuriku
na pantíku!
Naše paní
domů jede, před ní slota,
za ní psota.

Bála se jít do chýše, raději šla ke studánce, sedla si a hořce naříkala: ,,No to jsem si vysloužila, to jsem dopadla! Co mně jen matka řekne, mně nešťastné!" Matka ji slyšela a poznala ji po hlase. S radostí ji volala dovnitř:,,Tak jen pojď, děvče moje, dovnitř, co tam máš co okounět. Pojď a vyprávěj nám, jak se ti vedlo, co sis vysloužila." Děvče tedy šlo do chýše.

Když ale matka uviděla její rozdrápané, zohyzděné tělo, zmáchaný šat, celá se zděsila:,,No, ty sis vysloužila, ty ses pěkně chovala, děvčisko darebné!" začala dceru hubovat, a od té doby ji ani vystát nemohla.

Zanedlouho se zlatá dívka vdala za mladého, bohatého pána a vedlo se jí velmi dobře, protože byla skromná a hodná.

Macešina dcera jen tak po světě okouněla a žádný ji za ženu nechtěl.