O ptáku Ohniváku a mořské panně

 

 

Část 1

V jedné vesnici žili za dávných časů manželé a ti neměli žádné děti. Byli poctiví, ale chudí. Jakkoli byli chudí, přece jen si přáli, aby je pán-bůh obdařil dědicem. Bůh vyslyšel jejich prosbu a po čase žena porodila zdravého synka. Muž se vydal shánět kmotry, ale protože byl chudý, nikdo mu nechtěl za kmotra jít. Bylo mu to líto a smutně se vracel domů. Blízko své chaloupky potkal žebráka.
,,Proč jsi tak smutný, člověče?" ptal se ho žebrák.
,,Jak nemám být smutný, žena mi porodila synka a nemohu mu sehnat kmotra," odpověděl otec.
,,No, já jsem jen žebrák, ale když budeš souhlasit, tak půjdu za kmotra. Nemám ale dítěti co dát, mám jen sedm krejcarů," pravil žebrák. „Však já nic nežádám, jen pojďte za toho kmotra..."
„Jdi klidně domů, já na tebe budu čekat u kostela," odpověděl žebrák. Muž šel domů a hned se ženě pochlubil, že už kmotra má. Vzali tedy synka a šli s ním ke křtu. Pokřtili ho Janko. Ten starý žebrák, co mu byl za kmotra, mu dal do vínku sedm krejcarů, potom mu ještě požehnal a zmizel.
Rodiče mu těch sedm krejcarů schovali a umínili si, že i kdyby na ně přišla sebevětší bída, že je nevydají. Avšak co se jim Janko narodil, rodičům se dobře vedlo.

Janík rostl jako z vody a stával se z něho pěkný mládenec. Rodiče se v něm viděli. Ale i když Janko rodiče miloval, přece ho to, když vyrostl, z domu vábilo do světa.
,,Milí rodiče," řekl jim jednoho dne, ,,už jste se o mne dost nastarali, už jsem dost silný a mohu se o sebe starat sám. Prosím vás, pusťte mne, rád bych šel do světa." Neradi slyšeli rodiče Jankovu řeč a začali ho přemlouvat a plakat.
,,Ach, jen neplačte a nebojte se, milí rodiče, vždyť já se vám za rok, za dva zase vrátím. Chci se o vás ve vašem stáří poctivě postarat," těšil je Janko. Když rodiče viděli, že jinak nedá, nechali se přemluvit a pomalu ho na cestu připravovali. Ještě se rodiče o synu radili, jak by ho nejlépe do světa vypravili, a přede dveřmi znenadání stál starý člověk. Držel za uzdu krásného koníka a ptal se:,,Nekoupíte koně?"
,,A začpak je ten kůň?" ptal se otec.
,,Za sedm krejcarů!" odpověděl starý. „,Nuže Janko, kup si ho za těch sedm krejcarů, co jsi dostal do vínku od kmotra," pravil otec a hned Jankovi schované peníze přinesl. Janko dal starci sedm krejcarů, stařec mu odevzdal koně a rychle odešel. Janko měl z pěkného koně, k němuž tak znenadání přišel, velkou radost. Když ho nakrmil a připravil, rozloučil se s rodiči, nasedl na koně a bez dalšího otálení vyrazil do světa.

Když už byli daleko od domova a jeli po zelené louce, řekl koník Jankovi:,,Dej pozor, až klopýtnu, co vykopnu." Jankovi bylo divné, že kůň mluví, a již se chtěl ozvat, vtom ale kůň klopýtl a na zemi zajiskřil ohníček. Když se Janko podíval blíž, viděl, že to není ohníček, ale zlaté pero.,,Mám ho sebrat?" zeptal se Janko koně. „,Vezmi si ho, je to pero z křídla ptáka Ohniváka, ale dobře si ho schovej! Nejprve ti bude k zlému, potom k dobrému sloužit," odpověděl kůň. Janko pero zdvihl, zabalil je do bílého šátku a schoval si je za košili.
Jeli dál a přijeli k jednomu královskému městu. Když jeli okolo královského hradu, král se zrovna díval z okna. Viděl pěkného mládence na koni a zavolal na něho. Ptal se ho, kam jede.,,Do světa, štěstí zkusit," odpověděl Janko.
,,A nechtěl bys u mne sloužit?" zeptal se ten král, jemuž se mládenec zalíbil.
,,Proč bych nechtěl, když mě vezmete. Ale tohohle svého koně si vezmu s sebou, bez něho bych nikam nešel."
,,Nu, když tak chceš, vezmi si ho," pravil král. Janko vjel do zámku, vstoupil do královské služby a dostal na starost šest krásných koní, na kterých král jezdíval. Svého koníka ustájil do kouta stejné konírny a vedle něho spával.

Od té doby, co Janko koně hlídal, byli den za dnem krásnější. Srst měli jako hedvábí, hříva jim splývala z hlavy ve zlatých vlnkách, z očí jim sršel oheň. Králi se to líbilo a Janka si chválil. Čeleď se ale divila, co je to s těmi koňmi, od té doby, co je Janko hlídá. Obrok že mají stejný, a že to prý není samo sebou. Zvlášť jeden sluha Janka nenáviděl a královu přízeň mu nepřál. Umínil si, že musí vyzkoumat, co Janko s koňmi dělá. Tak i učinil.

Část 2

Jednoho večera se vloudil do konírny a schoval se za kupu sena v koutě. Čekal na Janka. Když se úplně setmělo, vešel Janko do konírny bez světla. Zastrčil závoru a ze záňadří vyndal bílý šátek, v němž měl zabalené zlaté pero z ptáka Ohniváka. Šátek položil na okno, rozbalil ho a v tom okamžiku se po celé konírně rozlila jasná záře. Janko si sundal čapku, pověsil ji na hřebík, svlékl kabát a začal koně čistit a česat jednoho po druhém. Přitom si vesele zpíval. Když byl s prací hotov, zabalil zlaté pero zase do šátku a lehl si na seno vedle svého koníka.

Když se rozbřesklo, proradný sluha se vyplížil z kopy sena, a když viděl, že Janko tvrdě spí, vzal pero i s šátkem a tiše, jak přišel, tak odešel. Jak nastal bílý den, pospíšil si sluha ke králi, odevzdal mu zlaté pero a všechno mu pověděl, jak a kde k němu přišel. Král ho vyslechl a potom si poslal pro Janka. Líbilo se mu pero a myslil si, že když jedno pero tak svítí a je tak krásné, což teprve celý pták!

Když Janko přišel ke králi, příkře se král na něho podíval a hněvivým hlasem řekl:,,Jak ses mohl opovážit skrývat přede mnou zlaté pero z ptáka Ohniváka, za to půjdeš před kata!"
,,Ach, odpusťte, Vaše Milosti pane králi, nemyslel jsem, že by se vám to jedno pero tak zalíbilo," omlouval se Janko.
,,Odpustím ti, ale musíš mi donést ptáka Ohniváka. Když ho nedoneseš, budeš o hlavu kratší!" S těmi slovy se král od něho odvrátil a plačící Janko se vrátil do konírny.
,,Pročpak, Janko, pláčeš, co ti je?" ptal se ho koník.
,,Jakpak nemám plakat a naříkat, koníku můj drahý, když mně král rozkázal, abych mu donesl ptáka Ohniváka. A když mu ho nedonesu, budu o hlavu kratší! Běda mně, kdepak já najdu ptáka Ohniváka!"
,,Vždyť víš, co jsem ti říkal, že ti to zlaté pero nejprve bude ke zlému, potom k dobrému. No, neplač, vždyť já ti pomohu. Ale nejdříve krále popros o korýtko zlaté pšenice a hedvábnou síť. Potom si naber jídlo, nasedni na mne a vydáme se na cestu." Janko se vrátil ke králi a poprosil ho o korýtko zlaté pšenice a hedvábnou síť. Král nařídil, aby mu hned vše, co žádá, vydali. Když měl Janko všechno připraveno, naložil to na koně, sám na něho také nasedl a v okamžení byli ze vrat.

Jeli, jeli mnoho dní, až přijeli za vysoké hory, za široké doly ke zlatému vrchu. Tady se koník zastavil a pravil Jankovi:,,Vezmi síť a zlatou pšenici a jdi na ten vrch, co tu vidíš. Na vrchu je studánka a k té studánce se přilétají každou noc ptáci Ohniváci napít. Kolem té studánky nasypej zlatou pšenici. Až ptáci přilétnou, začnou zobat a v tom okamžiku musíš rychle jednoho chytit. Až ho budeš mít, dej ho do sítě a zavolej na mne." Jak koník poručil, tak Janko udělal. Vzal pšenici a síť a šel na zlatý vrch.

Na vrchu byla studánka a v ní byla voda čistá jako křišťál. Janko nasypal pšenici okolo studánky, a potom si lehl na zem a číhal.
Když byla půlnoc, náhle se rozsvítil celý vrch, jako by nad ním vyšlo slunce - to přilétali ptáci Ohniváci.

Snesli se dolů ke studánce jako blesk, a když viděli rozházenou zlatou pšenici, začali hltavě zobat a prát se o zrnka. Janko obdivoval krásné ptáky a sotva dýchal, aby je nevyplašil. Když se ale jeden, nejkrásnější ze všech, přiblížil na dosah, s rychlostí blesku ho chytil za nohu, přehodil přes něj síť, a co mu hrdlo stačilo, volal na koníka. V tom okamžiku stál koník u něho. Janko se na něj vyšvihl, ptáka držel v síti, a byli titam. A měli štěstí, neboť ptáci Ohniváci už na Janka doráželi a byli by ho jistě křídly utloukli a zobáky rozklovali, kdyby ho koník zavčas neodnesl.

Nevýslovná byla králova radost, když se Janko vrátil na zámek a přinesl ptáka Ohniváka. Janko byl bohatě obdarován a ptáka Ohniváka dali do nejpěknější komnaty na zlaté bidélko a krmili ho zlatou pšenicí. Od té chvíle, co se Janko vrátil, přemýšlel zlomyslný sluha, jak by Janka zničil. Janko si ho ale nevšímal a jako dřív si hleděl jen svých koní. Jednoho dne se král procházel po komnatě, kde byl pták Ohnivák. Náhle se zastavil a pravil sluhovi - Jankovu nepříteli - který se tam nějakou prací zabýval: „Větší vzácnost než tento pták myslím na světě není!"
,,Je, Vaše královská Milosti," ozval se sluha, rád, že se mu naskytla příležitost Jankovi škodit.
„A kde? Jaká?" rychle se zeptal král.,,Janko nám vyprávěl, že na černém moři bydlí jedna panna, které se v kráse na celém světě žádná nevyrovná!" Král se nad tím pozastavil a zatoužil po krásné panně. ,,Dosud," pokračoval sluha, ,,ji nemohl nikdo chytit, ale Janko se chlubil, že by to dokázal!"
,,Nu dobře. Zavolej tedy Janka!"" poručil král. Zrádný sluha hned pro Janka běžel a již se těšil, že se ho navždy zbaví.
,,Proč jsi mi nepověděl o mořské panně? Teď jdi a mořskou pannu mi přiveď. A když ji nepřivedeš, budeš o hlavu kratší!" Janko chtěl králi říct, že o mořské panně nic neví, ale ten ho nepustil ke slovu. Vyhnal ho z komnaty a přikázal mu, aby se hned přichystal na cestu.

Plačící Janko vešel do konírny.,,Proč pláčeš, Janko?" ptal se koník.
,,Ach, koníčku můj drahý, jakpak nemám plakat, když mě král posílá pro mořskou pannu. Když mu ji nepřivedu, budu o hlavu kratší!" naříkal Janko.
,,Neplač, bude to těžká práce, ale neboj se. Pomohu ti. Ale nejdříve popros krále o bílý, zlatem tkaný stan a zlatý stolek a na něj nějaké drahé věci ze zlata, ze stříbra. Také si vezmi fujaru a jídlo. Až to budeš mít, vydáme se na cestu." Janko šel ke králi a poprosil o stan, o stolek, o zboží a jídlo, jak mu koník nařídil. Král rozkázal, aby mu ihned vydali vše, co žádá.

Janko potom naložil věci na koně, sám si na něj nasedl a bez meškání se vydali na cestu. Jeli přes hory, doly, přes širé pustiny, mnoho dní jeli, než dojeli k moři.
,,To je černé moře," pravil koník, když zastavil nedaleko mořského břehu.,,Teď sesedni dolů a poslouchej, co ti řeknu. Nejdříve postav na břehu moře stan, do stanu postav zlatý stolek a na stolek vylož drahé věci, které máš u sebe. Potom si sedni před stan a čekej. Každý den v poledne se projíždí mořská panna, dcera mořského krále, ve zlatém člunu po moři. Až ji uvidíš, začni pěkně hrát na fujaru, aby tě uslyšela. Když tě uslyší, připluje ke břehu se svými družkami a bude se tě vyptávat, kdo jsi a odkud jsi. Pověz jí, že jsi kupec, že máš ve stanu drahé věci, aby se šla podívat. Když se bude na věci dívat, nemeškej, chyť ji za pravou ruku a zavolej na mne!"

Potom koník ustoupil stranou a Janko šel na kraj moře. Tam postavil bílý, zlatem tkaný stan, do stanu dal zlatý stolek a na stolek rozložil všelijaké drahé a krásné šperky. Potom vzal fujaru, sedl si před stan a nespouštěl oči z moře. V poledne uviděl daleko na moři něco lesklého, jako by zlatá kachnička plavala po vodě. Nebyla to ale kachnička, byla to zlatá lodička a v ní seděla mořská panna se svými družkami, které veslovaly stříbrnými vesly. Když Janko poznal, že je to mořská panna, začal hrát na fujaru.

Mořská panna zaslechla jeho píseň, a chtěla se dozvědět, kdo to tak líbezně hraje. Obrátila lodičku ke břehu a uviděla Janka sedět před zlatoskvoucím stanem. Když připlula ke kraji, Janko k ní přistoupil, pěkně se jí poklonil a na její otázku, odkud a kdo je a kam jede, pravil:,,Jsem kupec z daleké země, krásná panno. Chceš-li, vejdi do stanu a prohlédni si mé zboží. Mám pěkné, drahé věci, možná, že se ti něco zalíbí," pobízel Janko lahodnými slovy mořskou pannu. Nedala se dlouho prosit a vstoupila i se svými družkami do stanu.
Všechny obstoupily zlatý stolek a nemohly se vynadívat na krásné šperky. Janko je nechal dívat a vyčkával na vhodnou chvíli. Když se k němu mořská panna obrátila a ptala se, co by chtěl za všechno zboží, chytil ji za pravou ruku a místo odpovědi zavolal na koníka. Jako střela se na něho vyšvihnul i s pannou a uháněl pryč. Než se družky vzpamatovaly a zavolaly mořského krále, byl Janko s pannou za horami.

Část 3

V zámku nastalo hotové pozdvižení, když se Janko vrátil a přivedl pannu nevídané krásy. Král radostí nevěděl co dělat a bohatě Janka obdaroval, že mu tak krásnou nevěstu přivezl. Ale Janka málo těšila králova přízeň a dary, on by mnohem raději chtěl mořskou pannu než všechno královo bohatství. Ani mořská panna, co do zámku vkročila, nebyla veselá, nezasmála se, ani mluvit nechtěla a jen smutně chodila po zámku. Krále její smutek nesmírně rmoutil a nevěděl, jak by ji měl rozveselit. I když byl starý, vášnivě se do krásné panny zamiloval. Nemohl bez ní být ani chvíli a stále na ni naléhal, aby měli svatbu. Jednou, když se jí zase ptal, kdy budou slavit svatbu, odpověděla mu panna:,,My spolu nemůžeme mít svatbu, protože já jsem mladá a ty starý!"
,,To je pravda, ale i když jsem starý, budu tě milovat jako mladý!" odpověděl král, uražen jejími slovy. Mořská panna zavrtěla hlavou: ,,Mé tváře jsou jako růže, tvá hlava sněhem zapadá. To k sobě nejde. Já tebe, starce, nemohu milovat!"
,,Ach běda mně, co mám dělat, vždyť já nemohu omládnout."
,,Kdybys měl živou a mrtvou vodu, mohl bys omládnout," odpověděla mořská panna. V tu chvíli zavolal král sluhu a přikázal mu, aby se poptal po živé a mrtvé vodě. Sluha, Jankův nepřítel, šel, ale záhy se vrátil, že není možné sehnat ani živou, ani mrtvou vodu. Král se zasmušil, ale sluha ho potěšil. Řekl mu, aby pro vodu poslal Janka. Král si ihned nechal Janka zavolat, a když se Janko dostavil, rozkázal mu, ať přinese živou i mrtvou vodu ,,a když vodu nedoneseš do tří dnů, dám tě na kusy rozsekat!"

Nebožák Janko šel smutně do konírny.,,Nu, Janko, co zase běduješ, co ti je?" ptal se ho koník.
,,Ach, koníčku můj drahý, jakpak nemám bědovat, když mě král posílá pro živou a mrtvou vodu. Když ji nepřinesu, že prý mě dá na kusy rozsekat.
,,Jen se neboj, vždyť já ti pomohu. Nejdříve ale krále popros o dvě malé lahvičky na vodu, ale tak lehké, aby je pták unesl. Až ti je král dá, vezmi si i jídlo a vydáme se na cestu." Janko se potěšeně vrátil ke králi a poprosil ho o dvě lahvičky, lehké, aby je ptáče uneslo. Král hned nechal zhotovit lahvičky z měchýřů a dal je Jankovi. Janko nasedl i s lahvičkami a jídlem na koně a ten s ním uháněl na křídlech větru, až dojeli k jednomu hlubokému lesu.

Tam se koník zastavil a přikázal Jankovi, aby slezl. Koník mu pak řekl:,,Ty se schovej tady za ten buk, já si lehnu na zem a budu dělat mrtvého. Za chvíli přiletí vrány a budou mě chtít trhat. Podívej, tam je vidím nahoře na stromě, párek a mladé. Až si na mne sednou, dej pozor, abys chytil mládě. Staří se leknou a budou tě prosit, abys ho pustil. Ale ty ho nepouštěj a pověz, že ho zabiješ, když ti nepřinesou živou a mrtvou vodu. Potom jim dej lahvičky, ale mládě si nech u sebe!" Janko se tedy schoval za buk a kůň se natáhl na zem jako mrtvý.

Po nějaké chvíli vrány slétly dolů a sedly si na koně. Myslely si, že je to mršina. Tu se Janko vykradl zpoza buku a mládě šťastně chytil pod čapku. „Ach nezabíjej, dobrý člověče, naše mládě, vždyť my se ti chceme vším dobrým odsloužit!" prosila stará vrána.
,,Pustím mládě jen tehdy, když mi donesete živou a mrtvou vodu!" ,,Doneseme, doneseme!" vykřikli staří jedním hlasem. Janko jim dal každému jednu lahvičku a vrány se vznesly a v okamžení Jankovi z očí zmizely. Když vrány odlétly, koník vstal. Janko pevně držel mládě a toužebně očekával návrat starých. Minul den, minula noc, a druhý den zrána od východu přilétly dvě vrány a přímo pod buk k Jankovi. Každá nesla jednu lahvičku v zobáku. Janko si vzal lahvičky, ale na radu koníka vodu vyzkoušel. Mládě roztrhl, namazal mrtvou a živou vodou a teprve potom je pustil. Mládě zatřepetalo křídly a živé a zdravé odletělo se starými. Janko se tak přesvědčil, že ho vrány neoklamaly, nasedl na koně a ten s ním uháněl domů jako vítr.


Přišli právě včas. Když Janko koníka zavedl do konírny, pohladil ho a políbil na krk, jako to vždycky dělával a poděkoval mu za jeho věrnost. Pak teprve šel ke králi, který ho toužebně a netrpělivě očekával.

Janko dal králi lahvičky s vodou a král je dal mořské panně.

Panna vzala lahvičky do jedné ruky, druhou rukou vzala ze stěny meč a podala ho Jankovi: „Králi, klekni a Janko ti setne hlavu. Já tě potom touto vodou potřu a budeš mladý a krásný!" Král se ulekl těch slov a nechtěl si dát hlavu setnout. Panna ho uklidňovala: „Aby ses přesvědčil, ať tedy Janko klekne a setneš mu hlavu ty!"

S tím král souhlasil. Janko bez bázně klekl a král mu setnul hlavu. Mořská panna ale hlavu vzala, nejdřív ji omyla mrtvou vodou a nasadila ji na pravé místo. Potom ji omyla živou vodou a Janko vyskočil krásnější, než kdy byl. Jen kolem hrdla mu zůstal zlatý pruh. Když to král viděl, opustil ho všechen strach, klekl si a sám meč Jankovi podal, aby mu hlavu sťal.

Janko se zdráhal, ale když mu i panna poručila, vzal meč a králi hlavu sťal. Princezna mu podala mrtvou vodu, aby ho umyl a hlavu nasadil na správné místo. Živou vodu ale vyhodila oknem ven.

Král zůstal mrtev.

Mořská panna svolala ihned celý dvůr, a když se všichni seběhli, ukázala na Janka a pravila: ,,To je můj ženich a váš král!" A všichni jásali a radovali se, že mají krásného krále a královnu! Když proradný sluha viděl, že se Janko stal králem, nečekal ani minutu
a ze zámku zmizel. Jankova první cesta vedla ke koníkovi, ale koníka už nenašel. Janko si vzal krásnou mořskou pannu za ženu, a když si potom přivedl i staré rodiče, nechybělo mu k úplnému štěstí vůbec nic.