Král času II

Byli jednou muž a žena a ti se velmi milovali. On by ji nedal za celý svět a ona mu vše dělala po vůli. Tak žili jako dvě zrnka v klásku. Jednou byl muž na poli a žena hospodařila doma.

Muž se nemohl ani večera dočkat, aby se k ní vrátil. Ale co se nestalo, když přišel domů. Žena nikde. Volal, hledal, plakal, všechno marné. Ženu nikde nenašel. Nebožák byl celý utrápený. Nic ho netěšilo, jen na ni myslil a kam se mu poděla. Po několika dnech to nemohl žalem vydržet a vydal se na cestu do světa hledat ztracenou ženu.

Nevěděl, kam by měl jít, šel tedy jen tak nazdařbůh, kam ho nohy nesly. Smutný chodil mnoho dní, až se dostal na břeh velkého jezera, u něhož stála chýše.
,,Tady si trochu oddychnu a možná se něco dozvím," říkal si sám pro sebe a vešel dovnitř. Ale žena, která byla v chýši, ho vyháněla
ven.
,,Co tu hledáš, co tu chceš, člověče!" křičela na něho, ,,tady zahyneš, jak mému muži přijdeš na oči."
„A kdopak je tvůj muž?" ptal se pocestný.
,,Ty nevíš? Můj muž je král vody. Všechno, co je mokré, má pod svou mocí. Utíkej, proboha, jak přijde, tak tě hned sní!"
,,Eh, tak se nade mnou smilujte," prosil ji muž,
„někde mě ukryjte. Kam se mám teď v noci pustit, vždyť jsem dočista zemdlený."

Vodní královna se nechala uprosit a skryla ho za pec. Za chvíli přišel král vody, a ještě ani nebyl u dveří, už křičel:,,Ženo, čichám člověčinu, hned mi ji vydej!" Ubohá, darmo by zatajovala, volky nevolky musela nešťastníka vydat. Chudák se třásl jako osika a bázlivě se začal vymlouvat,
,,že on nic zlého neudělal a že se jen chtěl optat, zda tu někdo něco neslyšel o jeho ženě."
,,No, když jsi tak statečný a tak miluješ svou ženu, tedy ti odpouštím," řekl vodní král, ,,ale pomoci ti nemohu, neboť o tvé ženě nevím. Včera jsem viděl na vodě jenom pár kachen plavat, mezi těmi, myslím, nebude. Víš ty co, jdi k mému bratrovi, ten je král nad ohněm, snad on ti bude moct povědět víc."

Ubožák byl rád, že si po takovém strachu smí odpočinout. Poděkoval králi vody a hned druhý den se vydal na cestu ke králi nad ohněm. Ale ani ten mu nemohl nic říct a jen ho poslal zase dále k bratrovi, co byl králem větrů. Ani ten, ač do každého kouta zafoukal, mu s jistotou o ženě nemohl povědět. Přece jen ho trochu potěšil, když mu řekl, že takovou ženu viděl pod skleněným vrchem.

Jak to milý muž uslyšel, že jeho žena je pod skleněným vrchem, hned se vydal na zpáteční cestu, neboť jeho chýše byla nedaleko skleněného vrchu. Když tam došel, ani se nepodíval domů, ale šel vzhůru potokem, který tekl pod skleněným vrchem. V potoce se koupalo mnoho kachen a ty na něho volaly:,,Dobrý člověče, nechoď tam, zahyneš." Ale on se nedal odradit a pokračoval dál. Narazil na mnoho chýší, a když je všechny přešel, vstoupil do největší z nich. Obklopil ho velký dav čarodějnic a čarodějníků a všichni na něj křičeli, co tam chce.
,,Přišel jsem hledat svou ženu, prý je někde tady," odpověděl muž. ,,Ale je tu, je tu!" křičely čarodějnice a poskakovaly kolem pocestného, ,,ale dřív ji nedostaneš, dokud ji nepoznáš mezi dvěma sty ženami!"
„Jakpak bych ji nepoznal. Aha, hleďme, vždyť je tady!" vykřikl, chytil svou ženu do náruče a objal ji. I žena ho objímala a laskala a těšili se, že jsou zase spolu. Za chvíli mu žena pošuškala do ucha: „Milý můj, teď jsi mne poznal, ale nevím, jestli mě poznáš zítra, neboť tu bude mnoho žen stejně oblečených. Ale víš ty co? Jdi v noci na skleněný vrch, tam je král nad časem a má dvanáct sluhů. Zeptej se ho, jak bys mě mohl poznat. Jestli jsi dobrý, pomohou ti, ale pokud jsi zlý, sežerou tě, že z tebe ani kostřička nezůstane.,,Dobře, půjdu se tam zeptat. Nejdřív mi ale pověz, ženuško moje, proč jsi mi tak znenadání utekla. Ach, vždyť tě už dlouho všude hledám!"

,,Já jsem neutekla, ale jeden lovec mě vylákal ven k potůčku. Když jsem tam přišla, postříkal mne i sebe vodou a náhle nám oběma narostla křídla. On zatřepal křídly a v tom okamžiku jsme se oba změnili v kachny. Potom jsem už za ním volky nevolky musela jít, až mě dovedl sem. Tady mě zase proměnil v ženu. Ale teď už běž. Jen tak mě dokážeš poznat."

S tím se rozloučili, ona se vrátila mezi ostatní a on se ubíral na skleněný vrch. Na skleněném vrchu hořel veliký oheň a okolo něj sedělo dvanáct mužů. To byli sluhové krále času. Muž k nim zamířil. Když k nim přišel, pěkně je pozdravil.
,,Co žádáš?" ptali se ho.
,,Rád bych se dozvěděl, jak bych mohl svou ženu mezi dvěma sty stejně oblečenými poznat."
,,Ach, dobrý člověče, my ti v tom poradit neumíme, ale počkej chvíli, snad náš král bude umět.

Za chvíli z plamene vystoupil starý člověk s holou hlavou a šedivou bradou. Když mu pocestný vypověděl svou prosbu, odpověděl mu:
,,Chlapče můj, všechny budou stejně oblečené, jen tvoje žena bude mít na pravé noze na střevíci černou nitku!" Jak to dopověděl, zmizel. Potěšený muž poděkoval sluhům a pospíchal z vrchu domů. Na druhý den, když mezi dvěma sty ženami svou ženu vybíral, nebyl by ji jistě poznal, kdyby neviděl tu černou nit na střevíci. Čarodějnice mu ji už nemohly zapřít. Vzal si ji, pospíchal s ní do své chýše a byl moc rád, že ji zase má.