Král času I

Žili jednou v malé vesnici dva bratři. Starší z nich byl velký boháč, ale byl zlý a bezbožný. Mladšímu nebylo v poctivosti rovno po celé vesnici, ale byl tak chudý, že neměl mnohdy ani on, ani rodina co dát do úst. Jednou, když to nemohl již hladem vydržet, šel k svému bohaté- mu bratru a prosil ho o kousek chleba, ale se špatnou se potázal.,,To víš," obořil se na něj bratr, ,,ještě abych takového ničemu živil." Ukázal na dveře a vystrčil ho ven.

Když ho tak nemilosrdně odbyl, šel nebožák a nevěděl, kam se obrátit. Hladový byl, sotva nohy vlekl. Neměl ani pořádné šaty, třásl se zimou. Bál se jít domů, a tak šel raději do lesa. Našel tam pod hruškou napadaná pláňata, a přestože byla tak kyselá, že mu z nich zuby trnuly, byl rád, že našel aspoň to. Ale nestačilo to, hrušky mu žaludek nenaplnily, zima jím třásla a ostrý vítr vál po lese.,,Ach, kam já se teď vrtnu," naříkal si, ,,doma není chleba, ani oheň a bratr mě vyhnal." Najednou ho napadlo, že slýchal, že na skleněném vrchu bez ustání hoří oheň. „Půjdu tam," pomyslil si ubožák, ,,snad se budu moct ohřát, když už nic jiného člověk nemá."

Už zdaleka viděl na skleněném vrchu hořet velký oheň a okolo ohně sedělo dvanáct mužů. Jak ty muže spatřil, zarazil se. Nevěděl, co si o nich má myslet.,,Čeho bych se bál?"
pomyslil si pak, ,,i tam je pánbůh se mnou." Stoupal přímo k ohni. Když přišel k ohni, zastavil se, poklonil se a pozdravil:,,Dobří lidé, smilujte se nade mnou. Jsem chudý člověk, nikdo o mne nedbá, ani oheň nemám. Dovolte mi ohřát se u vašeho ohně."

Všichni se po něm ohlídli a jeden z nich pravil vážným hlasem: ,,Synku, jen si sedni mezi nás a ohřej se o některého z nás." Sedl si tedy mezi ně, ohříval se o ně, ale protože všichni mlčeli, bál se i on promluvit. Zpozoroval, že si po řadě mění místa. Tak obešli oheň dokola, a když se zase octl každý na tom místě, kde seděli, když nebožák k ohni přišel, tu se zdvihl stařec s šedivou bradou a holou hlavou a řekl: „Člověče, neseď tu tak zbůhdarma, jdi domů, snaž se a poctivě žij. Naber si trochu z tohohle uhlí, vždyť ho beztoho všecko nespotřebujeme." Po těch slovech stařec zmizel. Těch dvanáct mužů vstalo, nasypali chudákovi do měchu uhlí, dali mu jej na záda a nakázali mu, aby pospíchal domů. Pěkně jim poděkoval, ale vrtalo mu v hlavě, jestli to uhlí nepropálí měch a kterak je domů donese. Necítil pálení a měch se zdál tak lehký, jako by nesl samé peří. Těšil se, že budou mít alespoň v chýši teplo, když nic jiného. Sotva přišel domů, vysypal měch na krb, ale div divoucí! Z každého uhlíčku, z každé jiskřičky se stal zlatý peníz! Chudák ani nevěděl, co má radostí dělat, ani svým očím nevěřil, že mu ta hromada peněz patří. V duchu děkoval oněm dobrým lidem, kteří ho zbavili jeho bídy.

Měl tedy peněz dost, že ani nevěděl, co s nimi. Chtěl si je přeměřit, aby věděl, kolik jich má. Poslal ženu, aby šla k bratrovi vypůjčit mírku. Bratr se rozesmál a ptal se:,,Copak v ní bude ten trhan měřit?" Žena mu odpověděla, že jim byl soused dlužen trochu žita, a že si je chtějí přeměřit. Bratr tomu příliš nevěřil, a proto se chtěl přesvědčit, co budou opravdu měřit. Namazal dno mírky smolou, a pak ji teprv bratrovi půjčil.

Mladší bratr přeměřil peníze, a bylo jich opravdu hodně. Když byl hotov, šel sám bratrovi mírku vrátit. Ani si nevšiml, že se na dno přilepil jeden peníz. Jak to starší bratr viděl, hned ho napadlo, že bratr je zbojník. S velkým křikem se do něho pustil, nadával mu a hrozil, jestli mu nepoví, odkud má tolik zlatých peněz, že ho obžaluje ze zbojnictví. Co si měl nebožák počít. Nechtěl mít s bratrem mrzutosti, a tak mu všecko raději pověděl, jak a co se mu přihodilo na skleněném vrchu.

Starší bratr měl peněz dost, ale stejně mladšímu to štěstí záviděl. Když si mladší nakoupil krásný dobytek, zřídil si statek, jejž s rodinou poctivě a svorně spravoval, takže si ho všichni lidé vážili, tu staršímu závist nedala ani spát. Umínil si, že také půjde na skleněný vrch.,,Co se povedlo bratrovi, může se povést i mně," mínil.

Také přišel na skleněný vrch, kde hořel oheň, a hned začal k těm dvanácti, co dokola seděli, mluvit:,,Dobří lidé, nechte mě, chudáka, pěkně vás prosím, u vašeho ohně se ohřát. Zima mě tak roztřásla, že se nemohu ani hýbat." Tu mu odpověděl jeden z dvanácti:,,Synku, ty ses ve šťastnou hodinu narodil, máš bohatství dost, ale jsi lakomý a zlý člověk. Před námi lhát nesmíš, a za to, že jsi lhal, tě trest nemine." Ohromen leknutím zůstal boháč stát mezi dvanácti muži. Bál se promluvit jen jediné slovo. Dvanáct mužů si začalo zase místa měnit. Jeden vstal, sedl na místo druhého, ten na místo třetího, a tak to šlo, až se všichni vystřídali a každý seděl na svém původním místě. Uprostřed se zdvihl opět stařec s šedivou bradou a boháči řekl:,,Zle se vede lidem zlým. Tvůj bratr je člověk dobrý, proto jsem mu požehnal. Ty jsi člověk zlý, proto mému trestu neujdeš!" Po těch slovech se všech dvanáct mužů zdvihlo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému. Ten udělal totéž a podal jej třetímu, a tak to v kole šlo, až ten poslední podal boháče starci a ten s ním zmizel v ohni.

Druhý den hledali boháče, ale nikdo ho víc nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se asi mohl podět, ale mlčel o tom, jako kdyby byl němý.