Kopání pokladu

Nějakému člověku zdálo se o pokladu. Přišlo k němu ve snu dítě křidlaté, bílé jak sníh a takto k němu pravilo: „Jdi na nejvyšší brdo, co znáš, tam najdeš vysokou borovici, pod borovicí trojuhelný kámen, z něhož prýští voda jako slza. Vykopej pod kamenem takovou hlubinu, jako je kámen vysoký, a objeví se ti oblá skříně se zlatým záklopem plna dukátů. Zdvíhni záklop, dukáty vyber, skříni i záklop tam nechej, nepovídej o tom nikomu, aby tě litá zmíje neudávila." -

Když se člověk probudil, obveselil se, vstal, oblékl se a rychle dal se na cestu k onomu místu, o němž mu bylo řečeno. - Když našel onu borovici a pod ní kámen trojuhelný, slzovitý, počal kopati. - Jak ale po třetíkráte motyčkou do země zakopl, ozval se mu zdola hlas, jako dětský: „Zanech, kdokoli jsi, té práce dnes!" Jak toto uslyšel, padl strachem na zem a usnul, jak by mu učaroval. - A v tom spaní přijde k němu zase ono křídlaté dítě a propoví k němu takto: „Vstal jsi, umyls se, obléks se, v pochod jsi vybral se, ale požehnati se zapomenuls. Děkuj Bohu a děkovati nepřestávej! - Kdyby mne nebylo, zvěděl bys byl, co by se bylo s tebou dělo, neboť když vstaneš, máš se přežehnati, jak to Bůh přikazuje, a než jakoukoli milou mu práci počneš, vždy se dříve přežehnej!" - Dítě zmizelo. - Když se člověk probudil a vystřízlivěl, neshledal se na onom místě, kde byl upadl, nýbrž v malínové zahradě, plné květů. - Přežehnaje se vzal motyku a ubíral se opět na předešlé místo. - Než počal pracovati, obrátil se k právě vycházejícímu slunci, a třikráte se přežehnávaje, říkal přitom: „Slunce na východě a ty mocný Bože, přispějte mi!" -

Potom se pustil do kopání, ale s nemalým strachem, aby se opět onen hlas zdola neozval. - Kopaje a zem vyhrnuje, zasvitne mu tu cosi najednou do očí, jako by mu bylo slunce všecky svoje paprsky do nich všinulo. - Co to bylo? - Zmaj to byl, spící na pokladu. - Když člověk viděl, že pro něho k pokladu se dostati nemožno, zaprosil ho do třetice, aby se pohnul. Na tuto prosbu zmaj se probudí i praví mu: „Já se odtudto nehnu, protože toto bohatství není tvoje ani moje. Ale když sčítáš všechny prameny, koliko jich je v této planině, přijď mi to povědíti a já hnu se ti pak z místa, jinak nikoli." - Když toto onen člověk zaslechl, odešel, a chodě od pramenu k pramenu, začal je řadou čítati, ale nemohl k žádnému konci přijíti, vždy se v počtu zmátl a musel znovu začíti. Zarmoucen již nad tím sedl pod vysoký jeden strom, jemuž snad roveň na světě nebylo. - Tu slyšel nad stromem dva hlasy, kteréžto se o něco velmi přely, a když se vzhůru podíval, v tom okamžení doletěli na vrchol stromu víla a víleník (muž vílin). Víleník chtěl mermomocí, aby mu víla cosi zjevila, ale ona mu odporovala, a když to na ní přece věděti chtěl, jakoby ve strachu, zaklela se mu: „U všech sedmdesáti sedmi pramenů, co jich v této planině, - já to nevím!" - přeřekši to kamsi uletěla, víleník ale upozornil onoho člověka, že již může jít a poklad si vyzdvihnouti. Člověk věda již, co věděti chtěl, poslechl dobré rady a odešel k pokladu.

Hada tam již nebylo. - Zdvihl tedy zlatý záklop, v největší rychlosti zlato vybral a domů pospíchal, skříni i se zlatým záklopem tam ale zanechal. -

Zdroj: Ze sbírky Vuka Karadžiće, přeložila Božena Němcová 1858