Kinkaš Martinko

Žila byla matka a měla dceru Helenku. Ta byla velmi lenivá. Jednoho dne, když se zase jen tak do božího světa dívala a nic nedělala, vzala ji matka k potoku a začala jí prsty kamením naklepávat. Děvče usedavě plakalo. Jel tamtudy kníže pán z Červeného zámku. Když viděl, že matka dceři naklepává prsty, ptal se jí, proč dceru bije.
„Jakpak ji nemám bít, když umí jen z konopí zlaté nitky příst," odpověděla matka.
„Nu, když umí z konopí zlaté nitky příst, tak mi ji prodejte," řekl kníže.
,,Ráda, co mi za ni dáte?"
,,Půl měřice zlata."
„Tak si ji vezměte," svolila matka a dceru mu dala. Kníže pán si děvče posadil k sobě na koně a odvezl si ji do Červeného zámku.

Když tam přijeli, slezli z koně. Pán vzal Helenku za ruku a zavedl ji do jedné komnaty, kde bylo konopí odzdola až po strop. Kníže dal Helence přeslici i vřetánko, ukázal na konopí a řekl: „Když mi to všechno spředeš na zlaté nitky, budeš mou ženou." Po těch slovech odešel z komnaty a dívku tam zavřel. Helenka se pustila do pláče a plakala, až srdce usedalo. Na okně se objevil malinký mužíček v červené čapce a na nohou měl botky z podivné látky.
,,Copak tak naříkáš?" ptal se Helenky.,,Ach, já děvečka ubohá!" pravila mu Helenka, „jakpak si nemám naříkat, když mi přikázali tohle konopí na zlaté nitky spříst! Já neumím zlaté nitky příst!"
,,No, když do tří dnů uhádneš, jak se jmenuji a z čeho mám ušité botky, spředu ti to všecko. I tebe naučím zlaté nitky příst," řekl mužíček Helence. Ta jeho nabídku ráda přijala. Nato se mužíček ušklíbl, vzal vřetánko a hned se pustil do předení. Vřetánko celý den vrčelo, konopí ubývalo před očima a zlatých nitek přibývalo. Mužíček předl, předl celý den a také Helenku učil zlaté nitky příst.

Když se stmívalo, položil vřetánko a zeptal se Helenky, jestlipak už ví, jak se jmenuje a z čeho má ušité botky. Když řekla, že neví, zmizel oknem.

Helenka si ale sedla k oknu, dala ruce do klína a přemýšlela, jak se asi ten mužíček jmenuje a z čeho má ušité botky. Přemítala sem i tam, že by mohly být z té nebo oné kůže, ze sítí nebo slámy, ze železa, ale mužíčkovy boty nebyly ničemu takovému podobny. A co teprve jméno! Myslela si, že se jistě nejmenuje jinak než Janko nebo Imrich, mohl se ale také jmenovat Jožko nebo Pálik!

Nevěděla si rady, i na jídlo zapomněla. Z přemýšlení ji vytrhlo až hlasité vzdychání a nářek: „Ach běda mi! Hlad mám, žízeň mám, a nikdo mě, chudáka starého nepolituje!" Helenka vykoukla z okna a viděla pod oknem starého žebráčka. Vzala jídlo i pití, a žebráčkovi to všecko podala. Ten se posilnil a Helence pěkně děkoval. Helenka mu řekla, aby přišel druhý den zase. Pak si lehla na konopí, netrápila se dál hádáním mužíčkova jména a usnula.

Druhý den ráno se zase objevil mužíček, chopil se vřetánka a předl celý den jako divý. Helenka si ho přes den prohlížela, ale když se jí večer ptal, zdali zná jeho jméno, nevěděla. Zachechtal se a zmizel. Helenka si zase sedla k oknu a přemýšlela, jak se asi jmenuje a z čeho má ušité botky, ale nic ji nenapadlo.
Žebráček přišel zase pod okno jako první den a Helenka mu opět dala svou večeři. Byla smutná a plakala, neboť druhý den měla říci mužíčkovi jméno, a nevěděla je. Bála se, co se s ní bude dít, když to neuhádne. Když se žebráček posilnil, zeptal se:,,A pročpak jsi tak smutná, dobrá panno?" Helenka mu to ale nechtěla povědět. Myslila si, že jí beztoho nepomůže.

Když se jí ale žebráček podruhé ptal, co je jí, že by si snad rady věděl, tu mu pověděla o mužíčkovi. Jak spřádá konopí na zlaté nitky, jak učí i ji příst takové nitky, ale že musí uhádnout, jak se jmenuje a z čeho má ušité botky. Druhý den jí vyprší lhůta, ona ale že to uhádnout nemůže.

Když to žebráčkovi pověděla, zakýval hlavou a řekl:,,Nu, byl jsem dnes v lese a tu najednou přijdu k ohníčku. Okolo ohníčku bylo devět hrnečků. Okolo hrnečků poskakoval mužíček v červené čepičce a tohle zpíval: „Já mám frajerku, v Červeném zámku Helenku, už dva večery, co mi jméno hádá, už třetí bude, už moje bude! Já se jmenuji Kinkaš Martinko, ze vší kůže botky mám. Bylo to věru divné, zapamatuj si to!" dořekl žebráček a zmizel.

I Helence se to zdálo velmi divné, ale dobře si zapamatovala, co jí žebráček pověděl, a s lehčí myslí šla spát. Třetí den ráno mužíček zase přišel a rychle se hnal do předení, neboť konopí muselo být do večera spředeno. Musel vědět, co dokáže, neboť do večera bylo vskutku konopí spředeno a zlaté předivo se po jizbě jen svítilo. Když byl mužíček hotov, postavil se před Helenku a vyzýval ji, aby hádala, jak se jmenuje a z čeho má ušité botky. Poskakoval a šklebil se, myslel, že to Helenka neuhádne.

Helenka to ale věděla: „Jmenuješ se Kinkaš Martinko, a ze vší kůže botky máš!" řekla mu bez jakéhokoliv hádání. Jakmile to mužíček uslyšel, začal se točit jako vřeteno, trhal si vlasy, tloukl sebou a tak křičel, až se komnata třásla.,,Tvoje štěstí, žes uhádla, byl bych tě roztrhal!" vykřikl konečně a vyfučel z okna jako zlý vítr.

Helenka v duchu žebrákovi děkovala. Ráda by se mu odvděčila, ale víc nepřišel. Když se kníže pán přesvědčil o Helenčině pilnosti, a jak krásné zlaté nitky přede, dodržel slovo a Helenku si vzal za ženu. Měla napředeno tolik zlaté příze, že nemusela do smrti na vřetánko
sáhnout, což ji jen těšilo.