JEDNOOČKA, DVOUOČKA A TŘÍOČKA

Bylo nebylo. Jedna žena měla tři dcery. Nejstarší dceři se říkalo Jednoočka, protože měla jen jediné oko uprostřed čela, prostřední říkali Dvouočka, protože měla dvě oči, a nejmladší dceři říkali Tříočka, protože měla tři oči, třetí oko uprostřed čela.

Dvouočku neměla matka ráda a sestry jí ubližovaly kde mohly. Zlobily se na ni, že má dvě oči, a říkávaly: »Ty máš dvě oči jako obyčejní lidé, ty k nám nepatříš.« Matka oblékala Dvouočku do nejhorších šatů a dávala jí málo jíst, jen to, co sestry nedojedly. Dvouočce bývalo smutno a často si zaplakala. Každý den ráno musila jít Dvouočka pást kozu a vrátit se směla až večer. Jednou zase přihnala zrána kozu na pastvu, posadila se na mez a dala se do pláče. Pro pláč ani neviděla, že se vedle ní objevila cizí paní.

Uslyšela hlas: »Dvouočko, proč pláčeš?« Dvouočka odpověděla: »Jak nemám plakat? Matka ani sestry mě nemají rády, poněvadž mám dvě oči jako ostatní lidé. Ubližují mi, musím chodit ve starých šatech a dávají mi jíst jen to, co zbude. Dnes mi daly tak málo, že mám veliký hlad.«

Paní řekla: »Osuš si tvářičky, Dvouočko, povím ti něco, co ti pomůže od hladu. Řekni své koze:

Kozičko, mek, mek, mek,

prostři mi stoleček.

Jak to řekneš, ukáže se před tebou prostřený stoleček a na něm pino dobrého jídla. Můžeš jíst, kolik budeš chtít. Až nebudeš stoleček potřebovat, jen řekni:

Kozičko, mek, mek, mek,

ukliď mi stoleček.

A stoleček zmizí.«

Dvouočka si protřela oči a udiveně se podívala, odkud hlas zazníval. Ale cizí paní tam už nebyla. To musím zkusit, pomyslila si Dvouočka. Jen jestli je to pravda. A hned řekla:

»Kozičko, mek, mek, mek, prostři mi stoleček.«

Jakmile řekla průpovídku, už tu stál stoleček prostřený bílým ubrouskem, na ubrousku talíř se stříbrným nožem, vidličkou a lžící a kolem talíře nejlepší jídla a ještě se z nich kouřilo, jako by je právě přinesli z kuchyně. Dvouočka spráskla ruce a vydechla překvapením. Tolik jídla pohromadě jakživa neviděla. A co je tohle a co je tohle, dotýkala se prstem dobrot. Jídlo na mísách vonělo a lákalo, vzala vidličku a nůž a dala se do hodování. Najedla se, jak se ještě nikdy nenajedla. Potom řekla, co jí paní poradila:

»Kozičko, mek, mek, mek, ukliď mi stoleček.«

Stoleček zmizel a kolem děvčátka bylo všechno jako dřív.

»To se mi líbí,« zasmála se Dvouočka a byla spokojená a veselá celý den. Večer, když se vrátila s kozou domů, našla v hliněné misce trochu jídla, které jí sestry nechaly. Ale ani se ho nedotkla. Druhého dne se zase jídla nedotkla. Poprvé a podruhé si jí sestry nevšímaly, ale když se to opakovalo, daly hlavy dohromady a řekly si:

»S Dvouočkou není něco v pořádku. Donedávna vylízala z misky každý drobeček a teď o jídlo nestojí. Co v tom asi vězí?«

Jednoočka se rozhodla, že půjde s Dvouočkou na pastvu a dá pozor, co se na pastvě děje, jestli Dvouočce někdo nenosí jídlo a pití. Druhého dne se Dvouočka chystala na pastvu.

Jednoočka jí řekla: »Půjdu s tebou. Dohlédnu, aby se koza pěkně pásla. Je taková hubená.«

Ale Dvouočka věděla dobře, že Jednoočce nejde o kozu. Vyhnala kozu do vysoké trávy a vzala Jednoočku za ruku: »Pojď, Jednoočko, posadíme se a zazpívám ti něco.«

Jednoočka se posadila. Dobře se jí sedělo po dlouhé cestě. Slunce pálilo a Dvouočka stále zpívala:

»Jednoočko, bdíš? Jednoočko, spíš?«

Na Jednoočku šla dřímota, zavřela své jediné oko a usnula. Jakmile Dvouočka viděla, že Jednoočka tvrdě spí a nemůže nic prozradit, řekla:

»Kozičko, mek, mek, mek, prostři mi stoleček.« Posadila se ke stolečku, jedla a pila, pochutnávala si, až se najedla dosyta. »Kozičko, mek, mek, mek, ukliď mi stoleček.«

A stoleček zmizel. Večer probudila Dvouočka Jednoočku: »Jednoočko, chtěla jsi pást kozičku, a zatím jsi usnula. Pojď, slunce zapadá, půjdeme domů.«

Doma nechala Dvouočka zase svou misku stát a nejedla a Jednoočka nemohla matce povědět, proč Dvouočka nejí.

»A co jsi venku dělala?« ptala se jí matka.

»Usnula jsem,« odpověděla Jednoočka.

Ráno přikázala matka Tříočce: »Dnes půjdeš ty a dáš pozor, jestli Dvouočce někdo nenosí jídlo a pití.« Ráno se přidala Tříočka k Dvouočce. »Půjdu s tebou a podívám se, jestli kozu dobře paseš.«

Ale Dvouočka věděla, proč s ní Tříočka jde. Zahnala proto kozu do vysoké trávy a vzala Thočku za ruku: »Pojď, Tříočko, posadíme se a já ti něco zazpívám.« Cesta byla dlouhá a slunce pálilo, Tříočka byla unavená a ráda se posadila. Dvouočka začala zpívat:

»Tříočko, bdíš?«

Ale místo aby zpívala: »Tříočko, spíš?« spletla si písničku a zazpívala jako včera:

»Jednoočko, spíš?«

Tříočce se zavřelo oko, ale jen jedno, o kterém písnička zpívala. Druhé dvě oči neusnuly. Tříočka je jenom přivřela a pomrkávala s nimi, aby všechno pěkně viděla. A když Dvouočka myslila, že Tříočka tvrdě spí, spustila svou průpovídku:

»Kozičko, mek, mek, mek, prostři mi stoleček.«

Jedla a pila, kolik se jí zachtělo, a pak stoleček zase uklidila:

»Kozičko, mek, mek, mek, ukliď mi stoleček. «

Ale Tříočka se dívala a všechno viděla. Dvouočka doma zase nejedla, ale Tříočka řekla matce: »Už vím, proč ta pyšná holka nejí. Když venku na pastvě odříká: „Kozičko, mek, mek, mek, prostři mi stoleček", hned se před ní objeví stoleček s jídlem. A s mnohem lepším jídlem, než máme my doma. Když se nají, řekne: Kozičko, mek, mek, mek, ukliď mi stoleček, a všechno zmizí. Viděla jsem to, můžeš mi věřit. Uspala mi písničkou jedno oko, dvě dávaly pozor.«

Nepřející matka se rozkřikla: »Chceš se mít lépe než my? Počkej, však ti zajde chuť!« Vzala nůž, šla do chlívka a kozu zařízla. Dvouočka se dala do pláče, vyběhla na pole, posadila se na mez a plakala a plakala. Náhle se za ní objevila zase cizí paní a pohladila ji po hlavě:

»Dvouočko, proč pláčeš?« »Jak nemám plakat ?« vzdychala Dvouočka, »matka zařízla kozičku, která mi každý den prostírala stoleček. Teď mi nastane trápení znovu.«

Paní jí dala radu: »Popros sestry, ať ti dají z kozy vnitřnosti, a zahrabej je před dveřmi.«

Paní zmizela a Dvouočka šla domů a řekla sestrám: »Milé sestry, dejte mi něco z mé kozičky. Nechci nic zvláštního, dejte mi jen vnitřnosti.«

Sestry se smály: »Když nechceš nic jiného, tohle ti dáme.« A večer, když se nikdo nedíval, zahrabala Dvouočka vnitřnosti před dveřmi. Ráno se sestry probudily, vyšly před dům a podívejme! Před dveřmi stál nádherný strom, listy měl ze stříbra a ovoce na něm bylo ze zlata. Nic krásnějšího a podivuhodnějšího svět neviděl. Sestry ani matka nevěděly, odkud se strom přes noc tady vzal. Jenom Dvouočka si všimla, že strom vyrostl právě na tom místě, na kterém zvečera zahrabala, co si od sester vyprosila. Matka se obrátila k Jednoočce: »Vyšplhej se, děvče, na strom a natrhej nám jablka.« Jednoočka vylezla na strom, ale jak si chtěla utrhnout zlaté jablko, vysmekla se jí větev z rukou. To se jí stalo vždycky, sotva po nějakém jablku sáhla. Tu řekla matka:

»Tříočko, jdi a utrhni mi jablko ty. Máš tři oči a vidíš líp než Jednoočka.«

Jednoočka seskočila ze stromu a Tříočka se vyšplhala do větví. Jakmile Tříočka natáhla ruku po zlatém jablku, jablko před ní uskočilo a ani Tříočce se nepodařilo jablka natrhat. Konečně si chtěla matka sama utrhnout jablka, ale ani ona neměla větší štěstí než Jednoočka a Tříočka. Ovoce před ní uhýbalo.

Tu se ozvala Dvouočka: »Dovolte mi, abych to zkusila také já.« Sestry se posmívaly: »Co si o sobě myslíš? Vždyť máš jen dvě oči!« Dvouočka se vyšplhala na strom a zlatá jablka před ní neuhýbala, zdálo se, jako by sama spěchala do její dlaně. Natrhala si jich do zástěry a snesla je dolů. Matka jablka od Dvouočky vzala, ale nejednala s ní líp než předtím. Ani Jednoočka, ani Tříočka k ní nebyly hodnější. Záviděly jí, že může trhat zlatá jablka, a dělaly jí, co mohly nejhoršího. Jednou jel kolem mladý rytíř. Dvouočka stála právě na stromě a trhala zlatá jablka.

»Rychle, Dvouočko,« volaly na ni sestry, »schovej se, ať se za tebe nemusíme stydět,« a přiklopily na ubohou Dvouočku prázdný sud, který stál pod stromem. Když přijel rytíř blíž, užasl nad nádherným stromem, který svítil zlatem a stříbrem, a zeptal se sester: »Čí je ten nádherný strom? Kdo by mi dal ze stromu větvičku, mohl by za ni žádat, co by chtěl.« Jednoočka a Tříočka odpověděly, že strom patří jim, a chtěly mu větvičku ulomit. Namáhaly se, natahovaly a plahočily, ale větve i ovoce před nimi uhýbaly. Rytíř se podivil: »To je zvláštní, strom je váš, a větvičku ulomit nemůžete.« Jednoočka i Tříočka se dušovaly, že strom je jejich. Dvouočku pod sudem zlobilo, že sestry tak lžou. Vzala ze zástěry dvě zlatá jablka, nadzvedla trochu sud a poslala je po trávě rovnou před rytíře. Rytíř potřásl údivem hlavou, nevěděl, odkud se jablka vzala. Jednoočka a Tříočka odpověděly, že mají ještě sestru, ale tu že raději neukazují, poněvadž je taková obyčejná a má jen dvě oči. Rytíř ji však chtěl vidět a zvolal:

»Dvouočko, ukaž se mi!« Dvouočka se ukázala a rytíř se podivil. Nepamatoval, že by byl kdy viděl takovou krásu.

»Dvouočko, ty mi jistě ulomíš ze stromu větvičku,« řekl.

»Ano,« odpověděla Dvouočka, »ulomím větvičku, protože strom patří mně.« A Dvouočka vylezla na strom a ulomila rytíři větvičku se stříbrnými lístky a zlatými jablky. Rytíř pověděl: »Dvouočko, co ti za to dám?«

»Ach,« vzdychla Dvouočka, »mám hlad i žízeň, a trápení od rána do večera. Byla bych šťastná, kdybyste mě vzal odtud pryč.«

Rytíř vyzvedl Dvouočku na svého koně a odjel s ní na otcovský zámek. Tam jí dal krásné šaty, jídlo a pití. Dvouočka se mu líbila, proto se s ní zasnoubil a za krátký čas byla svatba. Když rytíř odvezl Dvouočku, záviděly jí sestry štěstí.

»Ale co,« utěšovaly se, »hlavní věc, že nám zůstal strom se zlatými jablky. Kdoví jaké štěstí na nás čeká! « Ale ráno se probudily a strom byl pryč. Zato když se probudila Dvouočka na zámku, uviděla za oknem stříbrné lístky a zlaté ovoce. Strom přišel za ní a už u ní navždycky zůstal.