Jak tkanička k rozumu přišla

Malá Elinka se už dlouho učila zavazovat si tkaničky, ale pořád jí to nešlo. Je pravda, že se moc nesnažila. Nevadilo jí, když se jí tkaničky motaly kolem nožek. Tatínek s maminkou se rozhodli dát Elince nečekaný dárek. Krásné růžové třpytivé tenisky s jednou tkaničkou bílou a druhou růžovou.

„Maminko, tatínku, ty jsou krásné, díky!“ radovala se Elinka a hned si nové tenisky obouvala.

„Elinko, teď už se naučíš pořádně si zavázat tkaničky?“ ptal se tatínek.

„Budu se snažit.“

Jak slíbila, tak i udělala. Bohužel to Elince moc nešlo. Levou tkaničku, tu bílou, si vždy zavázala moc hezky. Ale ta růžová na pravé tenisce se jí pořád rozvazovala.

Jednou, když se vrátili z procházky, uložila si Elinka třpytivé tenisky pěkně do botníku. Byla moc smutná, že se jí růžová tkanička zase rozvázala. V noci, když všude bylo ticho a rodiče s Elinkou spali, se bílá tkanička rozzlobila na růžovou: „Proč se pořád Elince rozvazuješ? To nemůžeš! Vždyť Elinka spadne a rozbije si kolínko a bude plakat. Už tak je moc smutná. A za všechno můžeš ty, růžová!“

„Ale já nechci být zavázaná. Líbí se mi hladit trávu, nechat se podrbat od písku a hopsat po chodníku,“ odpověděla růžová. A tak se dohadovaly celou noc.

Ráno si Elinka opět obula své krásné nové tenisky. Tak moc se je snažila zavázat až jí z koutku pusy vykoukla špička jazyka. Dnes s celou rodinou měli namířeno do zoo. Chtěli se projet v malém zoo vláčku. Na to se Elinka moc těšila a bylo by nepříjemné, kdyby při nastupování škobrtla o rozvázanou tkaničku. Proto se soustředila a říkala si celý postup nahlas:

„Vezmu jeden konec a udělám smyčku. Druhý konec smyčku oběhne a škvírkou vykoukne smyčka druhá. Už jen smyčky pořádně vytahat za ouška a je to,“ Elinka byla spokojená. Tak hezky se jí to ještě nepovedlo.

V zoo se jí moc líbilo. Viděla pštrosa, klokana i své oblíbené slony. Po celém dni ji už bolely nohy. Posadili se a čekali, až přijede vláček, který je odveze zpátky k východu. Celou dobu byly tkaničky hezky zavázané. Jenže při nastupování do vláčku se růžová začala protahovat a úplně se rozvázala. Užívala si, jak povlává ve větru, protože Elinka měla krátké nožky a ještě nedosáhla na podlahu vláčku. Bílá tkanička se na ni mračila: „Nemůžeš si tu jen tak ležet! To nedopadne do...“

Zbytek věty už růžová neslyšela. Teniska se totiž Elince zcela povolila a spadla jí z nohy dolů na podlahu vláčku. A jak se vláček kodrcal, tak tenisku s růžovou tkaničkou vytřepal ven. Elinka si toho ani nevšimla, protože zrovna projížděli kolem  výběhu plameňáků. Těch barev co tam bylo.

Teniska dopadla do trávy. Růžová tkanička se divila: „Kde to jsem a kde je Elinka a kde je bílá tkanička a … ,“ plakala a plakala. Už se jí nelíbilo, že leží v trávě. Bylo jí líto, že se rozvázala. Cítila se opuštěná: „Teď tu budu pořád sama. Budu špinavá, mokrá a sežerou mě myši.“

Mezitím vláček dorazil k východu a lidé začali vystupovat. Elinka seskočila ze sedátka a zjistila, že nemá botičku. S maminkou prohledaly celý vláček, ale třpytivá teniska nikde.

„Elinko, Elinko, musíš si tkaničky více utahovat,“ zlobila se maminka.

„Ale dnes se mi to tak povedlo. Celý den byly zavázané. Ani nevím, kdy se mi rozvázala,“ posteskla si Elinka.

Hledaly tenisku dál. Vracely se po cestě vláčku, ale bota nikde. Elinka plakala. Třpytivé růžové tenisky měla moc ráda. Najednou uviděla v trávě u cestičky něco třpytlavého. Šla blíž, aby se podívala, co to je. A ono to bylo…

„Mamí, já ji našla! Našla jsem ji!“

Elinka byla šťastná. Růžová tkanička měla takovou radost, že nezůstane sama, že už se Elince nikdy nerozvázala a poslušně přidržovala Elince tenisku na nožce.