Hopsálek - 2.díl - Bráškové Ušáček, Hopsálek a srneček Prokůpek

Za několik dní po tom, co maminka uvařila čaj z kouzelných bylinek od Ušáčka, dorazila na návštěvu moudrá sova. Když totiž od ní Ušáček odešel, přečetla si znovu chytrou knížku od začátku do konce a narazila na důležitou informaci, kterou jim přišla říct. „Hopsálku, bylinky ti sice hodně pomohly, ale aby byl účinek dlouhodobý, budeš muset na tom pracovat i ty – každodenním cvičením, abys mohl používat zadní nožky i v dospělosti. Někdy se ti nebude chtít, ale proto to říkám nejen tobě, ale i mamince.“ Pak se obrátila na Ušáčka, který seděl u stolu a poslouchal sovu. „Ušáčku, protože jsi starostlivý bráška, pomáhej mu, aby se opravdu nepřestával hýbat a cvičil zadní tlapky. Ty bylinky mohly pomoci jen po narození, znovu už nemají účinek. A žádné jiné léky na Hopsálkovu nemoc nejsou.“ Sova ještě mamince poradila, jaké cviky mají trénovat, poté si chvilku povídaly a nakonec i s buchtou na cestu od maminky odešla zpět k sobě.

Zaječí kluci to vyslechli, ale netrápili se tím, protože za těch pár dnů se Hopsálek projevil jako velký neposeda. Sice byl pomalejší než Ušáček v jeho věku, ale zato ho bylo všude plno. Tu se pletl mamince pod nohama v kuchyni, tu se koukal do skříně, jaké poklady se zde nachází. Vysypal mamince mouku ve spíži nebo Ušáčkovi vytahal knížky z poličky. Prostě to byl obyčejný zvědavý zajíček.

Rád by chodil do školy pro lesní zvířátka s Ušáčkem, ale na to byl ještě malý, proto trávil s maminkou každé dopoledne doma, než bráškovi skončí vyučování. Pak si po vynikajícím obědě, který vždy kluci rychle snědli, Ušáček udělal úkoly, Hopsálek si mezitím zdříml a pak hurá za ostatními zvířátky hrát si na mýtinku, dovádět spolu, někdy i hledat dobrůtky na svačinku.

Asi měsíc po návštěvě sovy dorazili zaječí kluci později na palouk a už vidí, jak srnka Sašenka, koloušek Prokůpek a zajíčci Tonda, Slávek a Růženka hrají na honěnou. „Jé, přišli Ušáček a Hopsálek, přidejte se k nám,“ volá Růženka. Hopsálek s Ušáčkem na nic nečekali a hned se zapojili do hry.

Akorát měl babu Slávek. Běhal, kličkoval a za chvilku dohonil Toníka, kterému se vzápětí pod nožky připletl Hopsálek. Toník ho plácl a teď Hopsálek musel chytat zvířátka. Snaží se ze všech sil i přes svůj hendikep (to znamená i přes zdravotní problémy, které má se svýma nožkama). Ví, že není tak rychlý jako ostatní, ale překonává své síly, zkouší trochu běhat, občas zakopne. Případně se prudce otočí, protože tuší kamarády za zády. Bohužel ani tato taktika mu nevychází. Chce být jako ostatní kamarádi, hlavně se chce rovnat bráškovi.

Po delší době, kdy Hopsálek stále nikoho nelapil, se ozve koloušek Prokůpek: „Hopsálku, kdy už někoho chytíš? Nebo tady budeme až do noci?“ Prokůpkovi se nelíbí, že se zvířátka nestřídají v chytání, vadí mu, že je Hopsálek pomalý. „Proč si s námi hraješ, když nestíháš? Ty jsi ale louda.“ A volal na něj další nehezké věty.

Hopsálkovi je to líto, ale nic neříká. Ušáček naschvál zpomalil, aby ho bráška dohonil a předal mu babu. Jen co Hopsálek přestane chytat, jde spočívat na pařez a je z toho všeho smutný. Ušáček dohoní Prokůpka, dotkne se ho packou, aby mu předal babu, a řekne mu: „To není fér posmívat se mému bráškovi. On za to nemůže, že je pomalý. Podívej se, teď je z toho smutný, a přitom se tolik snaží.“ Pak se obrátí na všechna zvířátka a začne mluvit hlasitěji, aby ho všechna slyšela: „I mně to občas vadilo, že čekám na svého brášku, ale maminka mi vysvětlila, že se vždy musí čekat na nejpomalejšího, pokud je nás více. Nikdy nevíte, kdy se tím pomalým v něčem stanete vy. A u vás ostatních mne mrzí, že jste se neozvali a nezastali se mého brášky. Chytat má teď Prokop. Ahojte, jdeme s Hopsálkem domů.“ A jak řekl, tak udělal. Došel si pro brášku a vydali se k domovu.

Maminka se divila, proč jdou kluci domů tak brzy, vždyť je ještě ani nevolala na jídlo. Všimla si, že byl Hopsálek trochu smutný a Ušáček nazlobený. Poslala kluky umýt si packy a pak si za nimi v klidu sedla ke stolu a zeptala se, co se stalo. Starší zajíček se pustil do vyprávění událostí dnešního odpoledne. Maminka honem objala oba své synky, dala jim pusinky a řekla pár slov útěchy. Připomněla jim i rozhovor, který s nimi měla o pár dní dříve. „Ušáčku, jak vidíš, nejsi sám, komu vadí, že je Hopsálek pomalý, že na něj musíš čekat, když se loudá. Dnes se ozvali i vaši kamarádi. Ale jsem ráda, že ses zastal brášky a řekls kamarádům to samé, co já tehdy tobě. Hopsálek není schválně pomalý, za svou nemoc nemůže.“ „Já vím, maminko, taky jsi mi říkala, že bych se necítil dobře, kdyby na mne takto kamarádi křičeli, protože by jim vadilo, že bych je zdržoval, třeba z jiných důvodů.“ Maminka se usmála na svého mudrlanta, Hopsálkovi dala pusu na čelíčko a oběma pak dala koláč a kakao, aby neměli hlad a zlepšila se jim nálada.

Když dojedli večeři, uslyšeli ťukání na dveře. Maminka šla otevřít a zavolala na kluky: „Pojďte, kluci, máte tu návštěvu.“ Hopsálek s Ušáčkem přišli ke dveřím, kde stáli Sašenka, Prokůpek, Tonda, Slávek a Růženka. „Hopsálku, promiň, že jsme se dnes chovali k tobě tak nehezky a ani jsme neokřikli Prokůpka, když na tebe křičel,“ vzala si hlavní slovo Sašenka, „a doufám, že jste si nerozmysleli naši zítřejší třídenní túru po okolních lesích.“ Hopsálek se usmál a honem přikývl, že se nezlobí a těší se na zítřek. Ušáček prohlásil, že se hned jde balit, protože na to zapomněl. Kamarádi si popřáli dobrou noc a šli každý po svých.

Bráškové si chtěli jít chystat věci na výlet, ale maminka jim řekla, že už mají dávno díky tatínkovi sbaleno. Po vyčištění zoubků a přečtení pohádky na dobrou noc si dali všichni pusinku na čumáček a Ušáček s Hopsálkem usínali s myšlenkami na zítřejší výlet.