Hopsálek - 1.díl - Narození Hopsálka

V malém lesíku, nedaleko jedné moravské vesničky, žije mnoho lesních zvířátek a mezi nimi i jedna zaječí rodinka – tatínek, maminka a malý zajíček Ušáček. Pokud ho uvidíte, poznáte ho okamžitě, protože má bílý nejen ocásek, ale i dvě přední packy. Vypadá to, jako by nosil na tlapičkách ponožky. Takto zbarvený se už narodil, maminka mu dokonce říkávala: Ty má bílá tlapičko. Ale s tím, jak rostl a měl větší uši než ostatní zajíci, si o něm zvířátka povídala jako o Ušáčkovi. A tato přezdívka mu už zůstala.

Ušáček byl velmi zvídavý, všude ho bylo plno. A těch lumpáren, co si s ostatními zvířátky užil. Občas na mýtince u lesa závodil v běhu se srnkou Sašenkou, někdy zase hledal dobrůtky s jezevcem Edíkem. Když našel nějaký obzvlášť šťavnatý lístek rostlinky, slupl ho tak rychle, jako vy, děti, sníte malinu.

Jednoho dne na jaře, když se příroda probouzela ze zimního spánku, na severní straně příkopu zbývala už jen zapomenutá maličká hromada sněhu, mu tatínek s maminkou řekli velkou novinu. „Ušáčku, už brzy budeš mít brášku nebo sestřičku. A až trochu povyroste, budete spolu parťáci a budete spolu běhat po lese, hrát si na schovávanou či na objevování dobrůtek v lese.“ Když to Ušáček uslyšel, zaradoval se a už se těšil, až ta chvíle nastane.

O pár dní později, když se vrátil domů z louky, kde si hrál s jezevcem Edíkem, uslyšel z domu tichounké kvílení. „Hurá, už mám brášku, nebo sestřičku!“ Vběhl dovnitř, kde už maminka s tatínkem stáli u malého zaječího miminka. Maminka se na něj podívala, usmála se a řekla mu: „Ušáčku, to je tvůj bratříček.“ Ušáček se na něj koukal, jak se lehce protahuje, ouška se otáčí, čumáčkem čichá všechnu vůni a předními tlapkami si hladí bříško. Ale za chvilku si všiml, že zadní tlapky se nehýbají. „Maminko, proč si neprotáhne i zadní nožky?“ Maminka se na zaječí miminko koukla, přestala se usmívat a řekla, že je to zvláštní. A poslala tatínka pro starého zajíce z vedlejší louky, který byl doktorem pro zajíce z širokého okolí.

Když přišel tatínek a doktor, poslala maminka Ušáčka si hrát, ať má pan doktor klid na vyšetření. Po chvíli přišel pan doktor za maminkou, která si právě povídala s Ušáčkem, že bohužel zaječí miminko má špatné nožky, že asi nikdy nebude chodit. Maminka se dala do pláče. Pan doktor honem řekl: „Možná sova, která přečetla mnoho knih, by mohla nějak poradit.“

Když to uslyšel Ušáček, chvilku přemýšlel a pak povídá: „Tak ten můj bráška nebude nikdy hopsat? Já tomu nevěřím, budu mu říkat Hopsálku, protože doufám, že mu pomůžu. Jsem jeho starší bráška. Maminko, chci pomoci, dojdu za sovou a zeptám se jí na radu.“ „Jen jdi, Ušáčku,“ řekla maminka, „stejně Hopsálek začíná plakat hlady a chce se pomazlit. Děkuju, jsi můj statečný zajíček.“ A dala mu velkou pusu.

Zanedlouho dorazil Ušáček k sově a povyprávěl jí vše, co se dnes přihodilo. Jak se mu narodil bráška, který nemůže hýbat nožkama, a co říkal pan doktor zajíc. Sova řekla, že zkusí pomoci, protože když byla mládě, její babička zapsala do knihy, u koho hledat radu. Koukla se do moudré knížky a řekla zajíčkovi: „Ušáčku, máš štěstí, je tu něco napsané, ale v hádankách. Pokud je rozluštíš, budeš vědět, u kterých zvířátek máš hledat pomoc, protože potřebuješ speciální bylinky. Bráška se sice úplně neuzdraví, ale mohl by trošku a pomalu chodit. Bohužel běhat či skákat asi nezvládne.“ „Děkuji, paní sovo, budu rád za cokoliv, co pomůže Hopsálkovi.“ „Tak tedy poslouchej, abys věděl, na koho se obrátit o pomoc,“ řekla sova a četla.

„Stojí krejčí na pasece,

tisíc jehel s sebou nese.“

Zajíček to nahlas zopakoval a už přemýšlel, které zvířátko by to mohlo být, když sova začala říkat další hádanku.

„Maličké zvířátko,

zrzavý kožíšek,

spořádá zakrátko

lískový oříšek.“

Včera si naštěstí hrál se zvířátky, a jelikož se s jednou kamarádkou dělil právě o oříšek, hned ho napadlo, koho se jít zeptat.

Třetí hádanka zněla:

„Růžová je, leze z hlíny,

kos má na ni laskominy.“ (žížala)

To je těžké, pomyslel si zajíček, ale poděkoval sově za pomoc, šel domů a opakoval si hádanky. Právě při jednom opakování potkal jezevce Edíka s Vašíkem a požádal je o pomoc s první hádankou.

„Stojí krejčí na pasece, tisíc jehel s sebou nese.“ „To je přece ježek,“ odpověděl Edík, „máš štěstí, před chvílí jsem zahlédl moudrou ježčí stařenku, ta ti určitě poradí.“ „Děkuju,“ odpověděl Ušáček. Hned odskákal směrem, kterým ukazovali jezevci. Brzy dohnal moudrou stařenku a svěřil se jí se svým problémem. Podala mu kouzelnou ježčí bylinku a popřála hodně štěstí. Na druhou hádanku – maličké zvířátko, zrzavý kožíšek, spořádá zakrátko lískový oříšek – znal odpověď, běžel tedy hned k veverce, která ho poslala za veverčím doktorem. I ten mu dal kouzelnou veverčí bylinku a popřál hodně štěstí. Jen u třetí hádanky – růžová je, leze z hlíny, kos má na ni laskominy – si nevěděl rady, o které zvířátko se jedná. Žádné ho nenapadalo. Tu proletěl kolem kos. Honem na něj zavolal a zeptal se ho, o kom se v té

hádance mluví. „No přece o žížale, ta ryje v hlíně, zná kdejakou rostlinku.“ K večeru došel do míst, kde věděl, že se pohybuje hodně žížal. I ty mu poradily, která rostlinka by mohla pomoci jeho bratříčkovi. Poděkoval jim a hned běžel domů.

„Maminko, tatínku, nebuďte smutní, mám kouzelné bylinky, po kterých se bratříčkovi udělá lépe a hodně uzdraví nožičky.“ Jak to maminka uslyšela, honem se zaradovala. Dala vařit bylinky a udělala z nich čaj, který dala vypít Hopsálkovi.

Druhý den začal lehce hýbat nožkama. To bylo radosti! Jak rostl, bylo vidět, že nebude běhat tak rychle jako ostatní zajíčci, občas i kulhal, ale bylo to nic, protože původně přece neměl vůbec chodit. Ale i tak si bráškové Ušáček i Hopsálek užili mnoho lumpáren a dobrodružství.