Černý pes ...
Kdysi dávno, v dobách, kdy se ještě v údolí Doubravky mlelo obilí v Horním i Dolním mlýně, děly se na stezkách podél řeky divné věci. Jedni tvrdili, že tudy chodívá tajemný muž celý v černém, jiní zase v těch místech vídali hrozivě vypadajícího černého psa. Nikdy ale nikdo neslyšel, že by muž či pes někomu kdy ublížili. Ba naopak, říkalo se, že se zjevují jenom poutníkům a lidem pokorným, kterým dokáží pomoci. Byly by to všechno jen povídačky, kdyby se nedochovaly vzpomínky na chalupníka Blažka. Byl to prý člověk pracovitý a přičinlivý, jeho malé hospodářství jen kvetlo. Měl dvě dcery, a chtěl-li je dobře provdat, musel pro ně našetřit na věno. Jenže jak, v tomhle kamenitém kraji?
Jednou k večeru šel chalupník odkudsi z lesa, když mu cestu na lávce zastoupila postava ve vlajícím černém plášti. Mraky zahalily oblohu, chalupník Blažek se v první chvíli domníval, že má vidiny. Šero vždycky jitří fantazii. Ale ten černooděnec promluvil.
"Prokletá chudoba," zahučel, "ale každý si přece může uždibnout kousíček toho štěstí. Když přijde jeho čas..."
"Štěstí?" zakoktal překvapený chalupník.
"Černý pes ti ho přinese. Ví, kde jsou zakopané poklady. Zlaťáky. Spousta zlaťáků... Ale nesmíš ten svůj čas promarnit ani uspěchat."
Obloha ještě víc potemněla, začalo pršet, muž v černém se ztratil mezi kapkami a chalupník Blažek si promnul oči. Zdálo se mu to snad?
Od té doby s ním však nebyla řeč. Hospodářství zanedbával a nejraději chodil po lesích a kolem Doubravky, s nikým kloudně nepromluvil a myslel jen na to, jak zbohatne a jak své dcery vypraví do života. Hledal černého psa.
A za sychravého podzimku ho našel. Kousek od míst, kde kdysi stával hrad. Krve by se v něm nedořezal, když ho spatřil. Pes se díval žhnoucíma očima, byl mohutný, s naježenou srstí a s ostrými zuby, které cenil z otevřené tlamy, a vypadal neskutečně. Takovou příšeru Blažek ještě nikdy nespatřil. Pes se otočil a pomalu odcházel. Blažek za ním. Měl strach, to ano, ale pořád ještě mu v uších zněla slova toho neznámého černého muže a ta mu dodávala jakous takous odvahu. Došli na trosky hradu. Pes začal hrabat. Blažek zůstal opodál. Udělal snad ještě dva kroky, možná tři, byl blízko, tak blízko, že viděl, jak se pod špinavými drápy toho psa něco zalesklo. A znovu. A tam taky. Byly to zlaté mince a bylo jich nepočítaně. Chlupník Blažek ztratil všechen rozum, opustila ho veškerá pokora a hrůzný strach přemohl strach jiný. Co kdyby sem někdo přišel? Co kdyby ty penízky popadaly dolů do koryta Doubravky? Blažek se vrhl k tomu černému psu a začal mince nabírat plnými hrstmi.
Jenže pes se po něm ohnal. Z jedné strany, z druhé strany. Chalupník Blažek ucítil palčivou bolest na rukou a nesnesitelný psí dech v obličeji. Polil ho studený pot a myslí mu proletěl celý jeho dosavadní život. Nečekal, nechal poklad pokladem a utíkal pryč. Utíkal celou věčnost, a když se ráno rozednívalo, bloudil mezi stromy a mezi skalisky. Celý zešedivěl.
Jeho dcery se nakonec vdaly i bez věna, hospodářství upadlo a ještě mnoho let potom bylo možné v údolí Doubravy spatřit starého bělovlasého muže, který si pro sebe mumlá: "Vědět tak, kdy je ten pravý čas..."