Brémští muzikanti

Kůže patří na buben, houslím strunky sluší, pohádka se povídá těm, kdo mají uši.

Byl jednou jeden starý osel. Celý život nosil do mlýna pytle s obilím a teď, když zestárl a zeslábl, už se nehodil k práci. Pro nic za nic osla krmit nebudu, povídal si jeho pán. Ale za oslí kůži bych možná ve městě ještě nějaký tolárek dostal. Takové řeči osla polekaly. O kůži přijít ne­chtěl. Dával proto pozor, až čeledín nechá vrata pootevře­ná, proklouzl ze dvora a pustil se po silnici rovnou do Brém. Copak v Brémách, utěšoval se cestou, tam je hej, tam se stanu muzikantem a budu se mít, ó jé! Na rozcestí uviděl starého loveckého psa. Pes ležel na zemi a lapal po dechu. Osel se k němu naklonil a zakroutil hlavou:

"Ale ale, štěkale, co tady děláš?"

"Achich ouvej," odpověděl pes, "běžel jsem, div jsem duši nevypustil. Jen se na mě podívej, jak jsem starý a slabý. Nemohu už s pánem na lov, a proto mě chtěli zabít. Utekl jsem, utekl, a nevím, co dál."

"Víš ty co?" povídal osel, "jdu do Brém, stanu se tam muzikantem. Pojď se mnou. Já budu hrát na housle a ty můžeš bubnovat."

"Proč ne," přikývl pes.

A tak byli dva a cesta jim vesele utíkala.

Za jednou vesnicí potkali kočku. Seděla u silnice celá ztrápená.

"Copak tě trápí, stará mňoukalko? Koukáš se smutně, že bych se hned dal do pláče," řekl osel.

"Kdo by byl veselý, když mu jde o krk," odpověděla kočka. "Už jsem stará, raději se vyhřívám za kamny, než abych chytala myši. Proto mě chtěla paní utopit. Utekla jsem jí, ale co teď? Kam mám jít?"

"I pojď s námi do Brém," zval ji osel, "dovedeš přece dělat v noci náramnou muziku. Proč by ses nemohla stát muzi­kantem?"

"Máš pravdu," povídala kočka. "To by nebylo špatné," a přidala se k nim.

A tak byli tři a cesta jim vesele utíkala.

Silnice vedla okolo chalupy. Na vratech nahoře seděl kohout, natahoval krk a kokrhal ze všech sil.

"Co tolik křičíš?" zeptal se osel, "nech toho, nebo ohluch­nu."

"Křičím, protože ještě mohu," odpověděl kohout, "zítra toho moc nenakokrhám. Selka si na mě brousí nůž, čeká návštěvu a chce ji pohostit."

"Že se ti chce čekat na selku," řekl osel, "poběž raději s námi do Brém. Lepší je v cizině žít nežli doma umřít. Máš pořádný dech, pro muzikanta jako stvořený. Dáme dohro­mady muziku, jakou svět neslyšel, a budeme se mít dobře."

Kohout byl rád, slétl dolů z vrat a přidal se k oslu, psu a kočce.

A tak byli čtyři a cesta jim vesele utíkala. Šli celý den, dokud se nezačalo šeřit. Noc byla blízko a Brémy daleko. "Co uděláme?" Povídala kočka.

"Půjdeme tamhle do lesa a vyspíme se. To uděláme," řekl osel.

V lese si vyhledali pěkný, veliký strom. Kočka si vylezla do větví, osel se psem ulehli pod strom a kohout vylétl na nejhořejší větev. Načechral si peří a chystal se zavřít oči. Vtom uviděl v dálce mezi stromy světýlko. Zakokrhal:

"Kamarádi, vidím nějaké světlo. Kde je světlo, je i dům."

Osla bolely na tvrdé zemi všechny kosti. Proto hned vstával a hýkal:

"Pojďme za tím světlem. Tady je špatná hospoda."

Pes se olízl. Pár kostí a trochu masa na nich by neško­dilo.

"Mně se zdá, že tu voní mléko," zamňoukala kočka a seskočila ze stromu.

Les byl tmavý, ale kohout si dobře zapamatoval, kde světýlko uviděl. Vedl zvířátka cestou necestou, až se před nimi objevil domeček. Za oknem se svítilo.

"Půjdeme dovnitř a hezky poprosíme," povídal pes, "snad nám dají něco k jídlu a nechají nás přespat."

"Oho," řekl osel, "když jsme muzikanti, dovedeme si na jídlo i nocleh vydělat muzikou. Ale nejdřív se podívám, kdo v domečku bydlí."

Opřel se předníma nohama o okno a nahlédl do do­mečku. Pes chtěl také vidět, i vyskočil oslu na záda, kočka vylezla psovi na hřbet, kohout vyletěl nahoru a posadil se kočce na hlavu.

Dívali se a dívali, nemohli se vynadívat. Za prostřeným stolem seděli bradatí chlapíci, na stole pečínka, koláče a víno, hotová hostina.

"To by bylo něco pro nás," povídal kohout.

"Škoda, že nesedíme u té pečeně my," povzdychla kočka. "Tak tak," přikývl pes.

Jenom osel neříkal nic. Začal kopytem udávat takt a spustil muziku. Hýkal, až se okno otřásalo. Ani pes, ani kočka, ani kohout se nechtěli dát zahanbit. Pes štěkal a vyl, kočka mňoukala a prskala, kohout kokrhal a všichni si dali pěkně záležet, aby byla muzika hodně hlasitá a vydatná, aby stála za to. Ale neodehráli ani řádek, okno z té muziky prasklo a bác - zvířátka vletěla do světnice i se střepy.

Chlapíci za stolem vyskočili a dali se do křiku:

"Strašidlo, strašidlo!"

Upalovali z domečku a zastavili se až hluboko v lese. Zvířátka se zaradovala a posadila se za stůl.

"Neříkal jsem vám to?" povídal osel, "za takovou muziku se, holenku, dobře platí."

A hned se dali do jídla. Každý mlsal, co rád, kousali a polykali, jako by nejedli čtyři neděle. Když dojedli, bylo jim moc dobře a chtělo se jim už jenom spát. Zhasli světlo a popřáli si dobrou noc. Osel se položil na hnůj, pes za dveře, kočka do krbu na teplý popel a kohout se posadil na hambálek. Sotva si našli pelíšek, usnuli.

Zatím se hluboko v lese radili bradatí chlapíci. Nebyli to ledajací vousáči, ale loupežníci, a domeček nebyl ledajaký domeček, ale loupežnický domeček. Když minula půlnoc a loupežníci z dálky viděli, že se v domečku nesvítí a všude je ticho a klid, přestali se bát.

"Co nás to jenom napadlo, že jsme vzali hned nohy na ramena," zlobil se vůdce loupežníků, "jdi tam," ukázal na prvního loupežníka, "podívej se do domu a dobře jej prohledej!"

Loupežníkovi se nechtělo. Ani moc nepospíchal, dělal malé krůčky, aby mu cesta trvala déle. Kde nic tu nic, čeho by se bál? Kdoví co je při večeři postrašilo. Pomaloučku potichoučku do světnice. Ve světnici tma, loupežník si nevi­dí ani na špičku nosu. Sáhne po svíčce a klekne ke krbu. Sláva, v popelu jsou ještě žhavé uhlíky. Šťouchne svíčkou do uhlíků a propánajána - nějaký čert mu skočí do obličeje, škrábe, kouše, prská. Jak by ne, vždyť to nebylo žhavé uhlí, ale kočičí oči. Loupežník hodí svíčku do kouta a rychle ke dveřím! U dveří čekal pes. Chňapl po loupežníkovi a kousl ho do lýtka, jak nejvíc uměl. Loupežník vyrazil na dvůr, nevěděl, kde je vpravo, kde je vlevo, zaběhl na hnůj, a tam ho přivítal osel. Vyhodil zadníma nohama, pokopal ho a hýkáním vyprovodil ze dvora. Kohout pomáhal aspoň křikem: "Kykyryký, kykyryký,: kokrhal, až ochraptěl.