Z Enšpíglových dobrodružství

Enšpígl na svých toulkách zamíří do jednoho města, kde slíbí obyvatelům, že jim ukáže, jak umí létat. V jiném městě zas, že naučí osla číst. Jak to dopadne? Má skutečně takové schopnosti? Přečtěte si, jak na hloupé lidi vyzraje známý šprýmař.


Čaje na marketplus.cz

Jednou přišel Enšpígl do MAgdeburku. Jelikož prováděl všelijaké kousky, byl všude znám a každý o něm něco věděl. Bohatí měšťané žádali, aby jim ve městě také něco předvedl, aby na vlastní oči uviděli jeho kejklířské umění a poznali jeho odvahu. Enšpígl slíbil, že jim ukáže, jak umí lítat.

Zpráva o tom se rozkřikla městem. Všichni, staří i mladí, plni zvědavosti shromáždili se na náměstí. Enšpígl vylezl na střechu radnice, zvedl ruce a dělal, jako by se připravoval k letu. Celý zástup s vyjevenýma očima a otevřenými ústy čekal skutečně, že Enšpígl poletí. Zatím se však Enšpígl dal do ohromného smíchu a volal dolů:

"Já myslel, že kromě mě není na světě druhého blázna a poštětilce, ale teĎ vidím, že těch bláznů a pošetilců je plné město! Kdybyste mně byli všichni slibovali, že budete lítat, já bych vám to nevěřel. A mně, bláznovi, jste uvěřili všichni! Jak bych mohl lítat? Nejsem přece žádný pták, nemám křídla ani peří, a bez křídel se lítat nedá. Tak vidíte, jak snadno jste se dali oklamat."

To pověděl a zmizel ze střchy. Zklamaní měšťané se rozcházeli zase do svých domovů. N2kteří hubovali, jiní se smáli a říkali:

"Je to jen šibal a blázen, ale přece měl pravdu!"

...

 

Při svém dalším putování se Enšpígl dostal do města, kde byla proslavená univerzita. I napadlo mu vydávat se za zázračného učitele, který naučí každého číst a psát. Na veliké univerzitní tabuli se objevila jeho vyhláka, že je ochoten vyučovat kohokoliv a že ručí za svoje úspěchy.

Studenti, kteří už mnoho slyšeli o Enšpíglovi i jeho lstivosti i úskočnosti, radili se, jak to zařídit, aby na něho vyzráli. Jelikož Enšpígl prohlašoval, že naučí číst každého, rozhodli se, že mu dají do učení osla. Zavolali si Enšpígla a ptali se ho, chce-li si vzít takového žáka na starost.

"Proč ne?" řekl Enšpígl sebevědomě. "Je to však zvíře, které neumí ani mluvit, a proto bude k tomu třeba velké píle a delší doby. Dejte mi lhůtu dvaceti let."

Vedle této lhůty, kterou rektor schválil, žáal Enšpígl pět set zlatých odměny, a její čát mu byla také hned vyplacena. Enšpígl uvažoval: Jsme tu tři, kteří jsme se ke splnění podmínek zavázali. Zemře-li rektor, budu volný. Zemřu-li já, kdopak by mne upomínal? A zemře-li můj žák, bude smlouva stejně neplatná.

Vzal tedy osla, kterého mu k učení přidělili, a odvedl do svého hostince. Dal pro něho připravit stáj a uvázal ho ke žlabu. Do žlabu položil mu starý žaltář, mezi listy nasypal oves - a víc se o žáka nestaral. Hladový osel převracel pysky a jazykem list po listu, až všechen oves vybral. dyž neměl již co vybírat, začal volat: "í-á, í-á!"

Enšpígl pozoroval osla a as radostí běžel k rektorovi.

"Pojďte se podívat na mého žáka, jaé dělá pokroky!"

"Je vůbec schopen učení?" ptal se nedůvěřivý rektor.

"Přiznávám, že je to tvrdý oříšek! Mám s ním mnoho práce, neboť je velmi těžé něčemu jej naučit, ale přece jen se mé píli a vytrvalosti podařilo naučit jej znát již dvě písmena. Přijďte se podívat a uvidíte a uslyšíte."

Retor slíbil přijít druhého dne odpoledne a přivést s sebou další vědátory z univerzity.

Chudák žák nedostal toho dne až do odpoledne žádnou potravu. Teprve když přišel rektor a jeho průvodci, Enšpígl předložil oslovi žaltář, ve kterém však nebylo ani jediné zrníčko vosa, Osel marně převrcel tlamou list po listu a křičel "í-á, í-á!"

"Vidíte, pánové," pravil Enšpígl s pýchou, "dvě písmena zná můj žák již nyní! Doufám proto, že bude i nadále dobře prospívat."

Brzy na to však zemřel rektor. Enšpígl ihned opustil svého žák a ponechal ho osudu. Na univerzitě dal si vyplatit zbytek smluvené odměny a připravil se na cestu.

"Kdybych mel všechny osly v městě naučit moudrosti, musel bych být na to moc dlouho živ!" povzdechl si. A protože se mu do takové práce nechtělo, raději z města odešel.



affiliate-pohadky-728x90-1465999456.jpg