Jak čert ztratil díru do pekla

Jednou se čerti strkali a toho, co byl na kraji, vystrčili dírou z pekla na svět. Nad vsí Breberkou zahřmělo z čistého nebe a bába Šalvějka povídá: „To přišel na svět čert.”

Ještě burácelo mezi kopci, a Čert tam už opravdu stál. Opíral se zády o borovici, co roste na skále u cesty z Breberky do císařova zámečku. Díval se dolů na ves. Hlavou mu letěly hvězdy, jak si prve narazil, Když to trochu přešlo, začal hledat díru zpátky do pekla. Udělal si kopytem znamení a chodil dokola. Žádná díra se mu nezdála akorát. Jedna nebyla dost učouzená, ta druhá zas dost široká.

Protože Čerti jsou nestálí, nechal hledání a vrátil se pod borovici. Sluníčko zapadalo, Čerta záblo do kudrnatého kožichu, metl kolem sebe ocasem jako rozhněvaný kocour, byl smutný a měl vztek. Zlostně se podíval přes les na císařský zámeček a obě rafičky na zámeckých hodinách spadly dolů jako postřelené. Otočil se a smutně se zahleděl na Breberku. Všecko mlíko ve vsi vyběhlo z hrnků, z hromad dřeva se kouřilo jako z milíře a kostelník si popotáhl vestu a hlasitě zaklel.

Bába Šalvějka řekla podruhé:

„To přišel na svět čert.”

Z komínů chalup táhl nahoru na skálu kouř, Čert si ho nabíral plný raťafák a brblal:

,Je to řiďoučký a smrdí to jen tenoučce.”

Vábilo ho to ke komínům. Odstrčil se zády od borovice a vykročil stezkou dolů po skále. Chytal se keříků jalovce a palic divizny, aby neuklouzl. Na třináctém kroku ujel kopytem po placáku, druhou nohou stoupl už jen do čirého vzduchu a letí ze skály. Sotva stačil popadnout rohy do dlaní, aby si je dole neotřískal. Zavřel oči a modlí se rychlou čertí modlitbičku:

„Ať už je to kam chce, jen ne do tvrda."

Padá rovnou na střechu nejkrajnější chalupy v Breberce.

Chalupa byla z hlíny a trámů. Bába Šalvějka v ní měla bylinářskou živnost pro lidi i pro dobytek. Už dobrou chvíli chodila po světnici od ničeho k ničemu, tuhle potáhla za větvičku krušpánku, tamhle zas za  prut tříjedníku. Hlavu zavinutou do šátku má plnou čerta, kterého ohlásila. Koštovala od všech bylin a kořínků, už napřed shledávala koření proti Čertovi. Omějem ho rovnou uctít nechtěla, krušpánek jí byl slabý a tratilipka nejistá. Vzala staré nůžky, a že od všeho odstřihne trochu, udělá z toho tabák a dá čertovi šňupnout. Čert kýchne, drcne palicí o trám a dá aspoň chvíli pokoj. Dál se uvidĹ Šalvějka ustřihla lístek tratilipky a drobila ho v dlani, A vtom druhá rána. Ale ne jako od bouchnutí dveří. Taky ne jako když třískne okno. Taky ne kanónová, co je vždycky v poledne slyšet od císařského zámečku za lesem. Rána, jako když si někdo kecne zadkem rovnou do ohniště.

A on tam v popelu sedí čert.

Šalvějka, jinak bába podsaditá, najednou byla celá uzoučká od leknutí. Chytla se proutku sedmikoření, to prý je proti Čertu nejjistější.

Čert se na ohništi urovnal jako slepice v prachovém dolíku. Z vlahého popela se vykutálel žhavý oharek, čert ho popadl a slízl jazykem jako cukrkandl.

Šalvějka mlčela. Čert neříkal taky nic. Potichu se rozhlíží po světnici. Točí kudrnatou palicí od hromádek kořínků na peci ke kyticím sušených bylin pod stropem. A zas táhne nosem vůni z hrnečků mastí v kredenci, Když se dost vynadíval a načichal, jen mávl pazourem a zasmál se, jako když skřípnou vrátka:

„Samý trundy, samý bžundy.”

Šalvějka zčervenala pod spánky zlostí, že jí urazil živnost. Nabývala na všech stranách pěkně doširoka a začala mít čerta dost. Ten se na ni  tiše díval, jak tam stojí od zlosti široká jako kredenc. Vyklonil se z ohniště a podal si ze zásoby pod pecí nejpěknější polínko. Odryl palcem kůru, na bílé dřevo dýchl a povídá:

„Pláminekignis hopla.”

Dřevo se hned rozhořelo do červena a uletělo z něho několik jisker. Čert se do něho pustil jako do buchty.

Šalvějka si na něho vyjela:

„Tak to ne. Roští si naber. Ale polínka mi loutat nebudeš.”

„A to zas jo,” povídá čert a sahá pro druhé poleno, Nedělal to z fúrie, chtěl trochu zajíst smutek pro ztracenou díru do pekla.

Šalvějka ho prokoukla.

„Já poznám smutnýho Čerta," řekla. „A ty jsi smutný čert.”

„Protože mě vystrčili z pekla!” vyjelo z Čerta a zahodil poleno, kde ho prve vzal.

Šalvějka se pevněji přidržela větvičky sedmikoření, aby se jí snad nepomstil za to prokouknutí. Ale Čert jen mírně povídá:

„Zmehlo mi. Tak necháme hádky, ne?”

Chvíli byl čert nad bábu, chvíli bába nad Čerta, jak už to bývá.

Nechali hádky, Čert vstal z ohniště, oprášil si vzadu kožich od popela a sedli si proti sobě ke stolu.

Šalvějce vrtá hlavou myšlenka:

Aby se tak císař ze zámečku za lesem nebo arcibiskup dověděli, že mám sedánky s čertem. To by pak rovnou vzkázali pro kata!” A bába přistrkuje tajně větvičku sedmikoření k Čertovi, aby se klidil z chalupy. Jenže čert jako by jí viděl do myšlenek. Sjel okem po větvičce a ušklíbl

se:

„Nač je to dobré? Koza po tom neozdraví a vůz se nerozjede.”

Ukázal Černým nehtem a ze sedmikoření jsou jen jiskřičky; bloudily chvíli po světnici jako mouchy a poztrácely se.

„To jsou mi ale hloupé mirákle,” sekla' po Čertovi jazykem Šalvějka.

„Já vám jen ukazuju, co zmůže smutný, ubohý a bezradný Čert” povídá čert.

Mezi řečí si prskl přes tři prsty a všecko, co bylo v otýpce, kyticích, svazečcích i hraničkách, oměj, zatřiklíček, zlatobejlí, hadivka, krušpánek i tratilipka, všecko se to proměnilo v ohnivé mušky a komáry a vyletělo komínem. Z mastí v kredenci se ještě chvíli táhl smrad.

,Co jsi to vyvedl!” křikla Šalvějka. „Jak já tu na světě vyžiju bez své apatyky?”

Čert se jen ušklíbl:

„A teď si představte, co všecko dokážu, až trochu vyjdu ze smutku.” Jenže Šalvějka se nedala:

„Živnost jsi mi vyfoukl komínem. Dobrá. Ale v jedné knize je černě psáno, že čert vystrčený z pekla nikdy sám nenajde cestu zpátky.” Čert na ohništi zamňoukal jako trefený kocour.

Šalvějka honem, aby se nepřetrhla řeč:

„Víš co, uděláme spolu smlouvu. Ty mi budeš pomáhat v živnosti a já zas tobě pomůžu najít díru do pekla.” A uhodila třikrát dlaní do stolu, že ta smlouva platí.

Čert zaťukal nehtem o stůl tiše jako brhlíček, moc se mu do spolku s bábou Šalvějkou nechtělo.

„Tak je to zaťukaný,” vzdychl si, „je z toho smlouva.”