Domácí myš a lesní myš

Byla jednou jedna domácí myš a jedna lesní myš. A ty dvě myšky se potkaly jednou na kraji lesa. Lesní myš tam seděla v lískovém křoví a sbírala oříšky.

»I požehnej pánbůh!« řekla domácí myš. »Tak daleko v kraji, a přece se tu potkám s příbuznými,« podivila se.

»Jak je vidět, už ano,« řekla lesní myš.

»To sbíráš oříšky a odneseš si je pak domů ?« vyzvídala domácí myš.

»Musím je teď sbírat, abychom měli být v zimě z čeho živi,« řekla lesní myš.

»Oříšky jsou letos velké a pěkně plné, tak už mohou něco vydat v hladovém žaludku,« uznávala domácí myš.

»To jistě,« přisvědčila lesní myš a dala se do vyprávění, jak si žije a jak se jí dobře vede.

Ale domácí myš mínila, že ona se má lépe. Lesní myš však stála na svém. Podle ní nebylo to nikde tak pěkné a nikde se nemohlo myším tak dobře dařit jako v polích, v lese a ve skalách; a proto se také jí samé daří lépe než ostatním! - Ale domácí myš zase tvrdila, že jí se daří lépe. Nemohly se shodnout, která z nich se má lépe, a tak si nakonec slíbily, že se o vánocích navzájem navštíví a pře­svědčí se, které z nich se daří líp.

První měla přijít na návštěvu domácí myš. Běžela lesem a hlubokými údolími, protože do končin, do kterých se lesní myš na zimu odstěhovala, byla cesta daleká a nesnadná. Než tam domácí myška doběhla, byla unavená a vyhlado­vělá. Jak je dobře, že teď dostanu najíst! pomyslila si, když konečně byla na místě.

Lesní myš se zásobila na zimu opravdu dobře: měla tam oříšková jadérka a osladič a mnoho různých kořínků a jiných dobrot, které rostou v lesích a v polích. A měla to v díře pěkně hluboko v zemi, takže tam nemrzlo. A hned vedle byl pramének, který po celou zimu nezamrzal, takže měla vody na pití, co hrdlo ráčilo. Jídla a pití bylo tedy dost a obě myšky se statečně tužily. Ale domácí myšce se přece jen zdálo, že je to sice dobré na zahnání hladu, ale nic víc.

»Je sic možné se tak obživit,« prohlásila, »ale aby to bylo něco zvláštního, to tedy věru není! Musíš přijít teď zase ty ke mně a ochutnat, jak my se u nás máme!« zvala kama­rádku.

Lesní myš ráda slíbila; a netrvalo to dlouho a přišla opravdu přítelkyni navštívit. Domácí myš zatím nashro­máždila zásoby ode všech vánočních dobrot, od nichž hos­podyně v tom svátečním honu a shonu utrousila. Měla tam drobty sýra a kousíčky másla, lůj a ždibečky koláčů a vánoček a mnoho jiných dobrých věcí. V misce pod čepem pivního sudu měla až dost pití a celá místnost byla piná nejrozmanitějších dobrot. Myšky hodovaly a dobře se měly. Zdálo se, že lesní myška má bezedný žaludek: však něco tak dobrého dosud nikdy ani neokusila! Dostala z toho hodo­vání velkou žízeň. Prohlásila, že jídlo bylo příliš silné a tučné a že se teď musí trochu napít.

»Však máme pivo hned tady při ruce! Tady se napijem!« řekla domácí myš a vyskočila na obrubu odkapové misky a uhasila žízeň. Ale opravdu jen žízeň uhasila a víc už nepila, protože dobře věděla, co je takové vánoční pivo zač a co umí! Zato lesní myš byla tím skvělým nápojem nadše­na - nepila dosud nikdy nic než vodu - a pila znovu a znovu a znovu. Ale nebyla na tak silný nápoj zvyklá; nesnesla pivo, a tak se opila, nežli vůbec slezla dolů. Stoup­lo jí to do hlavy, i do nohou se jí to vrazilo, a milá myška začala vyvádět a skákat z jednoho soudku na druhý a tančit a'dovádět po policích mezi hrnci a džbány a kvičet a pískat, jako by byla opilá a minula se s rozumem. Však také opilá byla!

»Nesmíš se tady chovat, jako bys teprve dneska přišla z hor!« řekla domácí myš. »A nevyváděj a nedělej takový povyk! Máme tady přísný dozor! « varovala.

Ale lesní myš prohlásila, dozor nedozor, ona že se čerta o takové věci stará!

U dveří do sklepa však již seděl na číhané kocour; slyšel je tam povídat a vyvádět. A vtom přicházela hospodyně, chtě­la natočit do džbánu pivo. Jak pootevřela dveře, kocour se protáhl do sklepa a zaťal do myšky drápy: teď nastal ubohé myšce jiný tanec! Domácí myš vklouzla do své díry a dívala se odtamtud z bezpečí, jak její družka pojednou zkrotla, když ucítila v kůži kočičí drápky.

»Ach, můj milý kocourku, buď tak hodný a nezabíjej mě! Budu ti vypravovat pěknou pohádku,« prosila kocoura.

»Tak sem s ní! « řekl kocour.

»Byly jsme jednou dvě malé myšky,« začala vyprávět lesní myš a pištěla přitom nesmírně lítostivě a dlouze, protože chtěla své vyprávění jak jen možno protáhnout.

»To jste nebyly samy,« řekl na to kocour. A řekl to úsečně a zkrátka.

»A dostaly jsme pěknou pečínku a tu jsme si měly upéci.«

»To jste tedy nehladověly,« řekl kocour.

»A tak jsme si sedly ven na střechu, aby nám mohla pečínka pěkně vychladnout,« vyprávěla myška.

»To ses tedy nespálila,« řekl kocour.

»A pak přišla liška a vrána a vzaly nám ji a snědly ji,« pokračovala myš.

»To já zas sním tebe! « prohlásil kocour.

Ale vtom hospodyně přirazila za sebou dveře, a kocour se lekl a myšku pustil. A šups! - už byla milá myška v díře u své družky. Odtamtud vedla chodbička ven do sněhu a lesní myš ted jen hleděla, aby byla raději zas už na cestě domů.

»Tomuhle ty říkáš mít se dobře? A chceš tvrdit, že jsi na tom lépe než já?« řekla na rozloučenou domácí myši. »Jaké potěšení může člověk mít z života v takovémhle velikánském stavení a s takovým ohromným kocourem stále v patách! Vždyť jen taktak že jsem vyvázla životem! «